Málokdo by za máničkami fascinovanými Spojenými státy a hrajícími ukřičený punk hledal drsné rockery s promyšlenou ohnivou show. Dokument Rammstein in Amerika se vyhýbá popisování historie kapely a rozhodně tak není strohou biografií. Zaměřuje se právě, jak napovídá název, na jednu kapitolu z působení Rammstein - jejich proražení na americkou hudební scénu. Začátky kapely jako takové jsou pouze nastíněné. Členové kapely spíše vzpomínají na to, jak hltali západní a americké hudební ikony, které inspirovali jejich show. Z fascinace (mimo jiné) americkými Kiss se zrodila promyšlená pyrotechnická pódiová show. Zpěvák Till Lindemann v rozhovoru pro MTV řekl, že pro Rammstein bylo důležité, aby lidé viděli na pódiu víc než muziku, protože tu můžou slyšet doma z CD. Ačkoliv v Německu již jméno měli, producenti v Americe si jich všimli právě hlavně díky pódiové produkci, která neměla obdoby. V roce 1997 použil režisér David Lynch písně kapely v hollywoodském filmu Lost Highway. Rozjelo se několik úspěšných turné, kde si Rammstein zahráli na jednom pódiu s Kiss, kapelou Korn či Limp Bizkit. Po jedenáctém září 2001 na kapelu dopadne tíživá politická situace ve Spojených státech spojená s pocitem odcizení po dlouhém turné. Vrátí se až po téměř deseti letech velkolepým koncertem v Madison Garden Square v New Yorku. Lístky byly pryč do dvaceti minut.
  |
V dokumentu promlouvá řada slavných hudebních osobností. Své k Rammstein řeknou Iggy Pop, Marilyn Manson, Kiss, Moby a další. I herec Kiefer Sutherland promlouvá na kameru o tom, že Rammstein v sobě mají tu správnou dávku autentičnosti, která jim pomohla prorazit v USA i když zpívají německy a jsou odlišní od domácích kapel. Snímek odvádí velmi dobrou práci ve snaze vykreslit propast mezi Evropským a Americkým hudebním trhem v devadesátých letech - i kapely, které v Evropě něco znamenaly, za oceánem začínaly prakticky od nuly. Rammstein jsou také jenom lidi, což je vidět při odlehčených záběrech, kdy členové sedí v jedné místnosti a vzpomínají na vtipné momenty a svá vlastní selhání. Na mysli hned vytane veselá historka, kdy kapela vzpomíná na to, že v Německu v rámci show vždy klávesista zpěvákovi rozbil halegenovou zářivku o záda a ta se efektně rozprskla. Nevěděli ale, že v Americe se zářivky dělají třikrát tlustší a výsledek je tak úplně jiný a o dost více bolestivý. Rammstein in Amerika není glorifikací kapely. Je to spíš taková úsměvná hudební roadmovie se skoky v čase a místě.
Vrchol úspěchu v kině MAT
‚Amerika ist wunderbar!‘ Rammstein zaútočí netradičně na česká kina |
Projekt byl dobře promyšlen. Dokument zahrál na správnou strunu bez zbytečných klišé a emočních kliček. Kapelu vykreslil jako chlapce, co měli víc píle a štěstí, než rozumu. Člověk jim úspěch nemůže nepřát, zvlášť když se do kamery stále usmívají a dělají vtípky na svou špatnou angličtinu. Moby se v dokumentu vyjádřil, že vrcholem úspěchu Rammstein v USA je právě vyprodání Madison Square Garden. Divák cítí gradaci od skromných začátků do doby, kdy američtí fanoušci s hladovýma očima míří do vyprodané haly. Zde následuje přestávka a divák má čas vstřebat vše, čeho byl právě svědkem. Druhá část projektu je samotný koncert z Madison Square Garden. To je chytrý tah, protože člověk má „vrchol úspěchu Rammstein v USA“ zprostředkován v naprosté celistvosti a zároveň jde po zhlédnutí první části o úplně jiný zážitek - s vědomím, co tomu všemu předcházelo, se Du hast po americku stává pro diváka záležitostí téměř srdeční.
Kino MAT je na podobné projekce ideální. Díky své malé velikosti má ideální akustiku a dokumenty mají v méně divácích více osobní ráz. Stále je zde ale fakt, že jde vlastně o film a u filmu se sedí. Na „kotel“ mezi kinosedačkami si ještě musíme počkat, ale živelné písně Rammstein si o něj přímo říkají.
