Letní filmová škola se koná počtyřicáté – a své jubileum slaví ve velkém stylu. Od 25. července do 2. srpna představí svým "žákům" víc než dvě stě filmů. Peter Greenaway, dvaasedmdesátiletá britská režisérská hvězda jihomoravskou metropoli navštívila poprvé před jednadvaceti lety. Greenaway tehdy uvedl rozsáhlou retrospektivu svých snímků včetně krátkých a experimentálních titulů, jejichž natáčení se věnoval v letech 1962-82.
Umělec, který publikum znepokojuje nezařaditelnými, obrazově podmanivými opusy, se v roce 1991 stal prvním z řady významných hostů, kteří polistopadovou "filmovku" poctili svou přítomností. Ve zdejším prostoru jeho dílo dlouhodobě rezonuje. V českých klubových kinech se objevily režisérovy snímky Umělcova smlouva (1982) nebo Topení po číslech (1988), řada jeho děl vyšla na DVD díky artovým aktivitám společnosti Levné knihy.
Režisér Peter Greenaway při natáčení filmu Rembrandtova Noční hlídka
Samotného Greenawaye pak český prostor zjevně zaujal. Koncem 90. let přijal pozvání na MFF KarlovyVary, z jeho návštěvy však nakonec sešlo. Navštívil však Českou republiku v roce 1996 jako host mezinárodního filmového festivalu v Praze. V prosinci roku 2010 přijel na olomouckou Přehlídku animovaného filmu.
Velké vítězství obrazu
Do Hradiště Greenaway letos nepřiveze jen svá díla a přednášku o "smrti filmu", ale i unikátní výstavu svých padesáti kreseb. Ty vznikaly současně s prací na snímku věnovaném ruskému géniovi Sergeji M. Ejzenštejnovi. Výstava nese název Ejzenštejn v Guanajuatu. Stejnojmenný snímek, přibližující Ejzenštejnovu práci na hraném dokumentu Ať žije Mexiko!, má mít premiéru na začátku příštího roku. Režisér, který rád pracuje v sériích a se zápalem narušuje hranice konvenčních formátů, film koncipoval jako součást multimediálním projektu nazvaného Greenaway o Ejzenštejnovi. Ten má zahrnovat dva celovečerní a stovku krátkých experimentálních filmů.
Peter Greenaway představí divákům Letní filmové školy čtveřici celovečerních titulů, mapujících vývoj jeho svébytné poetiky: svůj debut Umělcova smlouva, bizarní feérii o smrti Zet a dvě nuly (1985), kontroverzní esej Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec (1989) a svůj zatím poslední snímek určený pro kina – historický opus Goltzius a společnost Pelikán (2012). Ten je svérázným životopisem nizozemského manýristického malíře a rytce Hendrika Goltzia, jenž se v 16. století proslavil také jako autor erotických rytin s biblickou tematikou. Snímek je prostřední částí plánované trilogie o holandských malířských mistrech. Triptych Greenaway uvedl Rembrandtovou Noční hlídkou (2007), která se hrála i v českých kinech. Má jej uzavřít film věnovaný Hieronymu Boschovi.
Greenawayův zájem o nizozemské umělce není náhodný: režisér se sice narodil (5. 4. 1942) v britském Newportu, ale Holandsko považuje už řadu let za svůj druhý domov. Malířství je pak objektem jeho vášnivého zájmu už od mládí. Dokonce je vystudoval. Stejně jako jeho americký kolega David Lynch tak Greenaway namá standardní filmové vzdělání. Východiska jeho tvorby se nacházejí mimo filmařský prostor – ve výtvarném umění či v barokním divadle.
Klasický příběh je pro něj vedlejší, respektive tvoří jen jednoduchou a přehlednou kostru, na kterou je navěšeno komplikované a unikavé "tělo" filmu. Podobně jako Lynch, i Greenaway ovšem v 80. a 90. letech zaujal mainstreamové publikum fascinované postmodernímvypravěčstvím. A stejně jako autor Modrého sametu, i Greenaway se posléze vrátil do prostoru audiovizuálního experimentu. Nové možnosti výrazu mu otevřely digitální technologie.
Z filmu Zet a dvě nuly
Greenaway dlouho nepovažoval za nutné pohybovat kamerou a dodnes inscenuje svá díla jako svébytná "tableaux vivants". Jeho živé obrazy neuvádějí do pohybu klasické záběrování a střihová skladba, ale vnitřní dynamika obrazů, nahazovaných na filmové plátno v dalších plánech a vrstvách. Filmovou a divadelní akci režisér kombinuje s texty vkládanými přímo do obrazu (třeba i namalovanými na těla herců).
Důležitou roli v Greenawayových dílech hraje zvuková složka. V tomto směru byla klíčová režisérova spolupráce s Michaelem Nymanem. Britský minimalista, který je známý i díky hudbě k oscarovému melodramatu Piano, byl nedílnou součástí greenawayovského světa. Chladným a odtažitým obrazům dodával hluboký emocionální náboj a hypnotický rytmus. Řada fanoušků je dokonce přesvědčená, že od poetické Knihy snů (1996), která završila spolupráci Greenawaye s Nymanem, už režisérovy filmy "nejsou ono".
Hra s viditelnou skutečností přibližuje Greenawaye jeho režisérským vzorům – Michelangelu Antonionimu, Jean-Lucu Godardovi a především Alainu Resnaisovi (s jehož dvorním kameramanem Sachou Viernym sám opakovaně spolupracoval). Jeho umělecká cesta je ovšem zcela osobitá. Když v roce 1982 debutoval v rámci tradičního formátu celovečerního filmu, bylo mu čtyřicet a disponoval zralým uměleckým názorem.
Umělcova věčná cesta ke svobodě
Umělcova smlouva ovšem není žádným "prvním filmem", ale shrnutím Greenawayových dosavadních zkoumání filmového obrazu. Příběh individualistického barokního malíře, který se ve venkovském šlechtickém sídle stává obětí machinací a intrik, je po formální i významové stránce režisérovým manifestem. Požitkářský hrdina trvá na své umělecké i lidské svobodě a dvanáct jeho obrazů se stává zašifrovaným svědectvímozločinu, který ho může stát život. Greenewayův zatím poslední film – Goltzius a společnost Pelikán – potvrzuje režisérův zájem o omezení, se kterými se umělec setkává na své nikdy nekončící cestě k vnitřní svobodě.
Z filmu Umělcova smlouva
Výzvou pro greenawayovského hrdinu je samotná skutečnost, která se ze své podstaty vzpírá uchopení, zobrazení a katalogizaci. Podobně jako řada jeho hrdinů obdařených tvůrčím duchem, i Greenaway podřizuje realitu striktnímu řádu, často vyjádřenému rámováním, symetrickými kompozicemi, čísly či matematickými řadami. Na jedné straně tak vyzývá milovníky formalistických hříček k dekódování, na druhé straně však své počtářsky "dokonalé" světy opakovaně vrhá do zmatku a destrukce. Témata, ke kterým se s temným humorem vrací, souvisejí s životními cykly zmaru a obnovy: patří mezi ně sex, vražda, obžerství a vyměšování, zrození a rozklad. Kritizovanou součástí režisérových výpovědí je tak i explicitní, manýristické zobrazení nahoty a násilí.
Do svých filmů režisér vkládá i disputace o vztahu umění a kšeftu. Mecenáš, na kterém je tvůrčí osobnost závislá, a publikum, které se rádo nechává povrchně ohromovat a bavit – to jsou nedílné součásti greenawayovského světa. Totalita, s níž musí umělec bojovat, má podobu produkčního a distribučního systému založeného na většinovém vkusu. V tomto směru díla Petera Greenawaye opouštějí prostor výlučného uměleckého sebevyjádření a stávají se aktuální výpovědí o postavení umělce ve zkomercionalizovaném světě. V rámci greenawayovských paradoxů je ovšem tento svět nejen objektem obžaloby, ale i nekonečným zdrojem dekadentního potěšení.
