8. dubna 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Shakespearovský kníže. Nemám rád v divadle agresi, říká herec Jan Vlasák

Z Ostravy do Národního divadla. Jan Kačer ze mě udělal herce, dal mi sebedůvěru... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Z Ostravy do Národního divadla. Jan Kačer ze mě udělal herce, dal mi sebedůvěru... | foto:  Michal Sváček, MAFRA

PRAHA V inscenaci Shakespearovy hry Něco za něco, kterou na Palmovce nastudoval polský režisér Jan Klata a jež také nedávno obdržela Cenu divadelní kritiky 2018, na sebe upozornil Jan Vlasák (* 1943) v roli knížete Vincentia.

Jeho dokonalá studie pokrytectví a manipulátorství byla překvapivým výkladem postavy. Vlasák byl spojen s ostravskou érou Jana Kačera a svého režiséra následoval i do Národního divadla. Byla to pro něj meta, ale nebylo mu tam dobře. Dnes patří k těm, kteří dokázali odejít a obnovit síly.

LN Jak jste se ke Klatovi dostal?
Přišel jsem do Švandova divadla na kar za zemřelého kolegu Jaroslava Šmída. Byli tam lidé z různých pražských divadel a bavili jsme se. Bylo to právě v době, kdy do Městských divadel pražských přicházelo nové vedení, a tak jsem si postěžoval, že nevím, co bude, a že asi nebudu mít práci. A Jan Teplý mi na to řekl: „Počkej, Lang na Palmovce shání pro Klatu starého herce, tak třeba se domluvíte.“ A Michal Lang mi hned druhý den zavolal a bylo to.

LN A jaký byl váš první dojem?
Byl jsem z jeho excentrického zjevu trochu vyděšený, to už je poněkud mimo můj svět. Ale když jsem s ním začal pracovat, zjistil jsem, že je to vynikající režisér a svou profesi ovládá dokonale. Byl připravený, měl toho hodně načteného a je také invenční. Žije ve svém světě, který je tomu mému vzdálený, ale to nevadí. Jeho svět je agresivní a temný, ale někdy mi připadá, že je i poněkud infantilně zastydlý. Což tedy může být i generační problém, jak jsem říkal, můj svět je jiný.

LN Co ho nejvíc charakterizuje?
Je skutečně velký profesionál, což se projevuje i tím, že je schopen rychlé změny. Během zkoušení došlo ke konfliktu s jedním hercem a Klata se pak dostal do sporu s celým souborem. Ředitel to všelijak rovnal a zřejmě i Klatovi naznačil, že není doma, že si manýry ve smyslu režisér velí a herci bezvýhradně poslouchají tady dovolovat nemůže. A on druhý den přišel do zkoušky jako někdo jiný. Je to sebestředný a silně režisérský typ, který si vybere kvalitní herce, ale pak je používá.

LN Vám tohle vadí?
Byl jsem zvyklý na úplně jiný způsob práce. Jsem odchovaný Janem Kačerem a předtím ještě v Ostravě Františkem Čechem, to jsou laskaví a empatičtí režiséři, kteří nikdy neměli v ruce bič.

LN A jak Klata zkouší?
Je vtipný, nestydí se ztrapnit, udělat ze sebe tajtrlíka. Zkoušky s ním jsou živé a zábavné. Pracuje hodně s počítačem, má tam všechno možné, používá nejrůznější zdroje, třeba pokud šlo o Markétku, ukázal nám takovou osobu, která byla liliputka, zřejmě částečně ochrnutá, protože seděla v pojízdném křesle. Mluvila divným hlasem a především byla silně nábožensky založená a vyjadřovala se k věcem víry, jeden takový monolog nám ukázal a řekl – to je Markétka.

LN Tak tenhle inspirační zdroj čeští diváci neznají a myslím, že interpretace Markétky jim není úplně srozumitelná.
Ono je to především vykloubené, Klata má ve zvyku autory deformovat a u něj to už možná není ironie, spíš blasfemie. Dokáže úžasně přetvářet různé impulzy a dávat věcem nové významy. Je to invenční člověk, akorát mě trochu vadí ta agrese, tu nemám v divadle rád, ale už jsem starý, mladí to možná vnímají jinak.

LN Říkáte, že nemáte rád agresi, což je vlastně i tlak na něco, co vám úplně nesedí. Bylo pro vás těžké v Něco za něco zahrát jako Vincentio obscénní scénu s penisem? Styděl jste se?
Ano. Klata mi řekl – v Polsku by mi to žádný herec nezahrál. Tak jsem si řekl – má takový nápad, tak mu ho splním. Stydět jsem se nepřestal, ba dokonce se stydím čím dál víc, ale je to tak narežírované, takže nemá smysl o tom diskutovat. Na jevišti se už dávno souloží, i horší věci se tam předvádějí, nehledě na to, že i obsahy starých klasických her jsou stejné, jsou také agresivní, tvrdé, kruté. Člověk se nemění, jen forma, kódy sdělení.

LN A co diváci?
Ty to nechává naprosto v klidu a chodí i velké skupiny středoškolské mládeže. Prosím vás, ti už toho viděli, aby se něčím takovým vzrušovali.

LN A čím vás tedy hlavně divadlo přitáhlo?
Bavila mě fantazie, to, co se odehrává za reálným světem.

LN Jste absolventem JAMU a koncem šedesátých let jste v Brně v tehdejším Státním divadle zachytil ještě éru Evžena Sokolovského. Jak na něj vzpomínáte?
S hrůzou. Dělal skvostná představení, třeba Švejka, špičkově herecky vybavenou inscenaci s Karlíkem, Martínkem, Fialovou. Karlík byl geniální herec, vycvičený v určitém typu divadla, tehdy byl velký rozdíl mezi brněnským divadlem, které fedrovalo Brechta, a pražským, to byla zase Krejčova psychologie.

LN V Brně jste se také potkal s řadou kvalitních pedagogů. Kdo byl pro vás nejdůležitější?
Určitě Alois Hajda, to byl můj druhý táta, výborný režisér, který mě hodně naučil. Hrál jsem po odchodu z Ostravy v jeho inscenacích ve Státním divadle, třeba Salieriho v Amadeovi nebo Mánka v Gazdině robě. Je to skvělý člověk, je mu přes devadesát let a pořád je ve výtečné formě. Už na škole byl báječný a hodně mně pomohl. Taky měl svoje potíže s režimem, to měli skoro všichni naši pedagogové. Nemohu nevzpomenout Antonína Přidala, zrovna čtu jeho paměti, výborné čtení, a je mi z toho smutno. Nikdy jsem si neuvědomil, co všechno tihle chlapi měli načteno, a v originále.

LN Po studiích jste prý odmítl Scherhauferovu nabídku hrát na Provázku. Jak to?
Tehdy byl na mě naštvaný, celý ročník zakládal divadlo z iniciativy Bořivoje Srby. Jenže oni hráli celý rok zadarmo, to jsem si nemohl dovolit, už jsem měl ženu a dítě. Schery mi napsal dopis, že jsem zrádce, ale já mu říkal, že musím živit rodinu a že nemůžu zkoušet a hrát a chodit přitom skládat uhlí, že musím někam do angažmá. Šel jsem tedy do Uherského Hradiště. Takže takhle jsem zradil Provázek.

LN Vaší důležitou štací byla ovšem Ostrava, nejprve Divadlo Petra Bezruče, pak Státní divadlo. V Ostravě jste se také potkal i s režisérem svého srdce, Janem Kačerem.
Kačer ze mě v Ostravě udělal herce a já jsem mu za to vděčný. Dal mi sebedůvěru a velké, zajímavé role, vedl mě v nich dobře. Byl to pro mě objev nového světa, zažil jsem to, co se každému nepoštěstí. Hrál jsem u něj Cyrana, rytmistra Lučkova v jeho slavném Rváči a řadu dalších postav.

LN V Ostravě se tehdy také sešel výborný herecký soubor.
Ano, ale to bylo zásluhou tehdejšího šéfa činohry Radima Kovala, soubor postavil velmi dobře podle starých mustrů a dal dohromady vynikající herce.

LN Vy jste se ale taky dost naharcoval po venkovských divadlech, než jste zakotvil v Praze. Rodinu jste vláčel pořád s sebou?
Ano, za to patří dík mé statečné ženě, která to všechno snášela se mnou a vlastně obětovala svůj talent. Starala se o děti, jedna naše dcera je těžce nemocná, takže to ještě měla ztížené.

LN V Praze jste nakonec zakotvil v Realistickém divadle a zažil jste tam i velmi progresivní druhou půlku osmdesátých let i jejich závěr s inscenacemi, jako byla Res publica. Kdo vás k realistům dovedl?
Scénograf Ota Schindler, který dělal s Janem Kačerem i s Lubošem Pistoriusem, ten byl tehdy v angažmá na Smíchově. Byla to velká doba. Když na to zpětně vzpomínám, divím se, že jsme to přežili. Celý vesmír se rozkmital. Když jsem tam přišel, Pistorius mi dal vybrat, co chci hrát v Othellovi. A já řekl Jaga, ale moc to nevyšlo, abych mohl Jaga zahrát, potřeboval bych větší volnost, on měl vždy pevnou koncepci a do té se snažil herce začlenit, to není můj styl. Když se na mě hodně tlačí, přestanu být funkční. Byl velký počin, skoro zjevení a také to bylo velmi autentické, neopakovatelné.

LN Z Realistického jste odešel hned po listopadu 1989 za Janem Kačerem do Národního divadla. Byl jste tam spokojený?
Nebyl. Zahrál jsem si tam jednu velkou roli, kterou mi dal právě on, kritika inscenaci smázla a myslím, že neoprávněně i zle. PekařJan Marhoul nebyla tak špatná inscenace, ale bylo to dramaturgicky vedle, hrát komunistu Vančuru v době polistopadových zmatků bylo minimálně netaktické. Dál o tom nemá smysl mluvit.

LN Ale přesto jste v Národním setrvával relativně dlouho. Co byl nakonec impulz k odchodu?
Jsem kluk z vesnice, který jezdil do Národního divadla na Štěpánka, Högera, Pivce, a to angažmá bylo pro mě metou. Ocitl jsem se někde, kde jsem si ani v představách netroufal být, stál na jevišti, kde byl přede mnou výkvět českého herectva. Byl jsem jak Alenka v říši divů. Pořád jsem si říkal, že přece nemůžu odejít, než jsem pochopil, že musím, že bych se tam jinak zbláznil. To mi trvalo deset let. Už jsem hodně dělal mimo, hlavně u Potužila v Rokoku. A to nakonec rozhodlo, on je talentem a erudicí výjimečný člověk a pracovalo se mi s ním dobře.

LN V Městských divadlech pražských jste nakonec zůstal. Říkal jste, že jste po nedávném nástupu nového vedení měl obavy, že budete bez práce. Proč?
Myslel jsem si to, strašili nás. Prostě nastala výměna, přišla jiná parta. Měl jsem rád Petra Svojtku, je to Macháčkův vnuk a toho já zbožňoval, a tak je mi líto, že s ním nechtějí dělat. No, Petr se o sebe postará… Nechtěl jsem se držet někde, kde o mě nestáli. A taky jsem to Michalu Dočekalovi říkal, když si mě pozval a ptal se, jestli chci pokračovat. Říkal jsem, že když se mu sem budu hodit, rád zůstanu.

LN Evidentně vás ale chtějí. Co vás čeká v blízké budoucnosti?
Teď jsem dostal úžasnou nabídku na roli od Davida Radoka, který bude příští sezonu v Městských divadlech zkoušet. Tak z toho jsem opravdu šťastný.

LN Dokdy plánujete, že budete hrát divadlo?
Mě to pořád těší, divadlo mám rád, i kontakt s lidmi. Ne vždycky se podaří pěkné publikum a ne vždycky se podaří člověku dobře hrát nebo chytit postavu, jak by si představoval, ale když to vyjde, je to pokaždé úžasné.

LN Co děláte, když nejste v divadle?
Spím a chodím se psem. Psa jsem si pořídil, abych se hýbal. Občas jsem brnkal na piano, to mě teď nějak pustilo. Chci se k tomu vrátit, až budu mít víc času.

LN Myslíte si, že se za třicet let svobody herecká profese výrazně změnila? Její prestiž, to, jak ji lidé vnímají?
To nevím, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Za bolševika bylo všechno deformované, stejně i herecká profese. Málo platné, byli jsme slouhové režimu, i když jsme se snažili o odpor, divadelníci opravdu dělali hodně proti, ale mělo to mantinely. Ta služba přestala, ale jsme zase slouhové něčeho jiného. Jednak samozřejmě peněz, to bylo tenkrát taky, ale teď jsou větší možnosti, a pak popularity. A pro tu jsou lidé schopni lecčeho.

LN Stačí jeden úspěšný seriál a jste hvězda, i kdybyste předtím odehrál v divadle role od Hamleta až po Leara. To vás neštve?
Trochu, ale zase se tím tolik netrápím, protože tak to prostě je, Shakespeare taky psal seriály, akorát nebyla televize.

LN V povaze herecké profese je být najímán, ale přece existují nějaké meze. Šel byste třeba do Kameňáku?
Ne.

LN Ale jiní kolegové ano. Proč vy ne?
Něco mi prostě přijde už moc. Přitom já mám rád lidový humor, miloval jsem Vlastu Buriana, byl to sice trochu primitiv, ale geniální komik. Kdybych třeba uměl dělat stand-up, tak to dělám, ale já to neumím. Nechápu, proč herci hrají v Troškových filmech, k ničemu to nestimuluje, neinspiruje. Nemyslím si, že jsem něco víc, ale tohle je, jako bych šel hrát do porna.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky