Ve Věčném svitu neposkvrněné mysli se režisér Michel Gondry dostal do vzpomínek svého hrdiny a bojoval s nimi. Tentokrát opět pronikl do hlavy svého alter ega, ale zaměřil se na sny. Snění je pro Stephana -hrdinu Nauky o snech - intenzivnější než realita. Gondry tu čerpá ze svých vlastních prožitků muže, který se bál dospět. Inspirovaly ho nejen vlastní sny, ale i život: točil v pařížském činžáku, kde žil v době, kdy pracoval jako designér kalendářů. Stejnou profesi přisoudil i Stephanovi.
Stačí zavřít oči
Mladík - v neopakovatelně spontánním podání Gaela Garcíi Bernala - přijíždí z Mexika do Paříže, zemřel mu otec a on se vrací nejen k matce, ale i do svého dětského pokoje plného bizarních udělátek patřících do světa dětí. Stephan si ale své výmysly z papundeklu a drátků přenáší i do své dospělé reality, s níž se neumí tak docela vyrovnat. Těžko snáší, že na něj padla stereotypní práce v nakladatelství, a neví si rady ve chvíli, kdy ho zaskočí láska.
Nejvíc mu ale život komplikují sny - fantaskní, barevné a mnohem živější než jeho banální existence. Stephan do nich utíká nejen ve chvílích, kdy ho přepadne spánek, ale vždycky, když si s něčím neví rady.
Stačí zavřít oči a ocitne se ve „studiu Stephane TV“, kde doslova vaří sny v hrnci. A protože je Stephane výtvarník, jsou výtvarné i jeho sny. Gondry je realizuje prostřednictvím nerůznějších animačních technik - těch klasických, které v době, kdy se každý filmový detail počítačově alespoň trochu dolaďuje, působí kouzelně malebně. (Ostatně digitální triky Gondry zkrotil už ve Věčném svitu neposkvrněné mysli.) Fascinující je ale především Gondryho bezbřehá fantazie, kterou jednoduše popsat slovy není možné. Jednou vytvoří Paříž jako leporelo, jindy celé město poskládá z roliček od toaletního papíru, pak nechá Stephanovi narůst obrovské ruce, nebo ho nechá cválat na plyšovém mechanickém koni, k tomu všemu hraje kapela plyšových zvířat...
| Hodnocení LN: * * * * |
|
Nauka o snech (La science des reves) Scénář a režie: Michele Gondry |
Stephan najde svou Stephanii, ale než mu dojde, že je to „ona“ a že vztah dvou lidí funguje podle jistých pravidel, kde se očekává vklad obou zúčastněných, mohl by svou šanci i propást.
Strachy i radosti se násobí
Jádro Gondryho filmů bývá obvykle velmi prosté, o to košatějším filmovým vyprávěním je obvykle obaleno. Struktura Nauky o snech evokuje princip snění, podobně jako ve snu je vyprávění zpřetrhané, roztříštěné, prolíná se tu realita a fikce, skutečnost tu dostává deformovanou podobu, lidé a předměty z reality se ve snu proměňují, strachy i radosti se násobí...
Sny zároveň odhalují to, co se ve skutečnosti obáváme (či nedokážeme) pojmenovat. Sigmund Freud by měl radost. Ostatně mít radost z takového filmu nedá nijak velkou práci, stačí podlehnout nevídaně bizarnímu světu Gondryho fantazie a nechat se katapultovat do jiného prostoru. Je tam báječně.
