V soutěži je letos poprvé animovaný film. Čím vás zaujal?
Všechny si nás získal tím, že jsme po deseti minutách přestali myslet na to, že je film animovaný a nechali se unášet jeho příběhem, který je velmi silný. Kombinace velké a malé historie – dějin Lotyšska v první polovině 20. století a příběhu rodiny s těžkou diagnózou, kterou je po generace zatížená –, je vynikající.
Letos se podařilo pozvat do Varů režisérky a režiséry, kteří se úspěšně představili jen pár týdnů před tím na festivalu v Cannes: Alice Rohrwacher, Asia Argento, Sergej Zvjagincev... Oslovili jste je už před tím, nebo to byla rychlá reakce na festival?
Je to spíš shoda okolností. Ono totiž to, co se jeví jako nevýhoda, tedy že máme málo času na to filmy z Cannes získat, může být na druhou stranu někdy výhoda. Pro filmaře, které oslovíme, jsou Karlovy Vary často první zastávkou po premiéře v Cannes. Jsou ještě plni entuziasmu, chtějí slyšet názory publika, což se jim v Cannes nepodaří a my jim to můžeme nabídnout. V Cannes se s publikem nediskutuje, konají se jen tiskovky a rozhovory s novináři, žádné povídání s diváky po filmech jako u nás.
Karel Och s Evou Zaoralovou, svou předchůdkyní na postu programového ředitele.
Jedna z pozvaných režisérek, Asia Argento, je také herečka a objevuje se i v novém filmu Fanny Ardantové, rovněž herečky a režisérky. Je i tohle shoda okolností?
To je záměr. Už dlouho se snažíme představovat slavné herce jako režiséry. Dělali jsme to s Banderasem, Malkovichem, teď s Asiou Argento a Fanny Ardant, i s Melem Gibsonem...
Když zmiňujete Gibsona, jak se díváte na názory, že jeho pozvání není šťastná volba vzhledem ke kontroverzní pověsti, která se týká hlavně jeho osobního života a postojů?
Dlouhodobá strategie festivalu je striktně oddělovat dílo od osobnosti autora a jeho mimokariérních aktivit či skandálů... Týká se to kromě Mela Gibsona třeba v minulosti oceněného Otakara Vávry nebo Elii Kazana. Připadá nám namístě věnovat se dílu. Nemáme pocit, že by podobné excesy či skandály, za které se i Gibson už veřejně kál, stály pozvání v cestě. Ale nedá se vyloučit, že nějaké kontroverze budou, protože na internetu se objevilo několik reakcí militantních skupin, což se dalo ovšem čekat.
Máte i nějaké reakce ze zahraničí?
Nic, co by bylo přímo adresované festivalu.
Karel Och s italským režisérem Paolem Sorrentinem, autorem filmu Velká nádhera.
Jak vůbec probíhá jednání a vyjednávání ohledně hlavních hostů, hvězd?
To je agenda, o kterou se stará především pan Bartoška s Kryštofem Muchou. Je to mravenčí, dlouhodobá a náročná práce, protože lidé typu Mel Gibson nebo loňský host John Travolta jdou z filmu do filmu, často mají jen týden volna mezi natáčením a na jejich účasti se pracuje i několik let. My jsme v blízkém kontaktu s lidmi z jejich okolí, s manažery, agenty, a snažíme se najít ten správný okamžik. Ale samozřejmě pomáhají dobré reference od dřívějších hostů, kteří jsou v naprosté většině případů absolutně spokojení. Není jednoduché dostat je do Varů, ale pokud už se to podaří, odjíždějí šťastní, že se na ně všichni nevrhali, a že měli i čas si to trochu užít, což se jim na festivalech obvykle nestává.
Vy už pro festival pracujete řadu let...
Třináct.
… takže za tu dobu jste určitě zažil spoustu zajímavých hostů, které jste sám pozval nebo se na tom podílel. Na koho se nejvíc těšíte letos?
Vždycky mě těší návštěvy k retrospektivám, protože retrospektivy jsou část práce, se kterou trávím nejvíc času. Člověk je týdny a měsíce obklopen knihami a dévédéčky, je to trošičku jako pokračování univerzitních studií, ale bez toho stresu ze zkoušky na konci... A pak nastane ten okamžik, kdy přijede Ally McGraw k Poctě Samu Peckinpahovi, Seymour Cassel a Ben Gazzara k retrospektivě Johna Cassavetese... to jsou pro mě nejsilnější okamžiky, které jen tak nevymizí. Letos to bude Paula Petri, manželka režiséra Elia Petriho, a Franco Nero, kteří přijedou k Poctě Eliovi Petrimu. Mezi výjimečnými hosty byla i Alice Rohrwacher, když přijela poprvé s filmem Corpo Celeste a teď se vrací se Zázraky.
Čím je pro vás zrovna Alice Rohrwacher tak výjimečná?
Pro mě jako pro člověka, který se k filmu ve většině případů dostane až když je hotov, je vzrušující mít možnost sledovat vznik něčeho, co pak třeba dostane jako v tomhle případě Velkou cenu v Cannes. To se mi podařilo právě se Zázraky Alice Rohrwacher. Při její první návštěvě ve Varech jsme se spřátelili a od té doby se vždy rádi potkáme někde na festivalu. Jednou jsme takhle společně večeřeli a ona mi vyprávěla, jak připravuje scénář... a pak z toho byly Zázraky. To jsou pro mě moc krásné momenty.
Karel Och s britským hercem Julianem Sandsem.
Který světový festival je vám nejbližší? V programu se objevují filmy jak z Cannes, tak z Toronta nebo Sundance...
Jednoznačně Sundance, z mnoha důvodů. Je to festival, který je nám sympatický – říkám nám, protože tam jezdíme už deset let s Kryštofem Muchou a díváme se společně na všechny filmy. Je nám blízký tím, jakým způsobem se snaží profilovat americký nezávislý, ale i světový film, protože to je část programu, na které posledních pět šest let hodně zapracovali. A jsou nám blízké i problémy, se kterými se Sundance potýká jakožto festival, který má kanceláře ve velkém městě a stěhuje všechno do malého městečka, které je ještě menší než Karlovy Vary a infrastruktura se musí do značné míry vytvořit.
Já osobně rád jezdím na menší festivaly, které jsou výrazné v rámci regionu, jako je třeba festival v Istanbulu. Jednak na nich uvidím většinu filmů z daného roku a teritoria, a zároveň tam potkám řadu kolegů, se kterými strávím třeba tři dny v kuse a mám tak šanci věci důkladně probrat. Obecně menší festivaly jsou produktivnější.
Jak by se měl v ideálním případě karlovarský festival programově profilovat?
Snaha o ideál probíhá už delší dobu, a je to kombinace toho nejlepšího, co se na festivalech vyskytlo během aktuální sezony, a zároveň nových filmů, které můžeme nabídnout zahraničním profesionálům, aby měli důvod jezdit do Varů. První skupina filmů je nezbytně nutná, protože jedno z největších pozitiv karlovarského festivalu je vynikající publikum, které chce především vidět dobré filmy, a na tom nám velmi záleží. Ale zároveň musíme promítat i nové věci, proto jsme začali zejména v posledních letech víc prosazovat sekci Na východ od Západu jako program zaměřený na první a druhé filmy talentovaných mladých tvůrců ze střední a východní Evropy. Uvádíme je v premiéře, protože chceme, aby ten tucet filmů viděli zahraniční distributoři, dramaturgové festivalů a novináři poprvé právě ve Varech, protože jinak nemají důvod se tam vracet. Takže v podstatě pokračuje naše zesílená snaha mít co nejvíc zajímavých a nových filmů z našeho regionu, což se letos poměrně dobře projevilo i na hlavní soutěži.
Přináší letos festival něco úplně nového? Nebo nějaký film, který se vymyká?
Pokračujeme v programování "divných" filmů, které dříve byly v menších sálech, do větších sálů, a tak trošku experimentujeme na publiku. Aniž bychom vyhlašovali, že festival bude hrát filmy alternativnějšího charakteru, chceme testovat reakce diváků, kteří byli zvyklí na podobné filmy jen v určitých typech sálů, a teď je uvidí třeba v Divadle nebo ve Velkém sále. Mezi těmito "jinými" filmy se dají nalézt zajímavé kusy, které posouvají dál filmové vyjadřování.
Můžete jmenovat konkrétní příklad?
Třeba ukrajinský Kmen, který byl také uveden v Cannes, a přiznám se, že od té doby, co jsem ho viděl, na nic jiného nemyslím. Za ta léta jsem viděl stovky a stovky filmů, ale nic podobně silného a agresivního jsem nezažil. Kmen je film, který v každé scéně atakuje způsob, jakým je člověk zvyklý vnímat filmy. Tím, že herci jsou hluchoněmí a hrají hluchoněmé, se nějakým způsobem chovají v záběru a člověk je vidí, jak se chovají, a je to ve všem úplně jiné, než na co byl člověk ve filmu zvyklý... Těžko se to vyjadřuje. Kmen jsme zařadili do sekce Zvláštní uvedení a název té sekce ho plně vystihuje. Myslím, že něco podobně zajímavého letos nebylo natočeno.
