Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Skanzen české deprese aneb Hranice Pustiny

Kultura

  6:00
PRAHA - Osmidílná temná série Pustina, kterou v těchto týdnech vysílá HBO, je na české poměry výjimečná svým obrazovým ztvárněním, výpravou, hereckými výkony i rozpětím témat. Na své kvality ovšem také trochu hřeší a místy za ně schovává bezradnost a nedotaženost. A ambice obsáhnout všechny bolesti tohoto světa jí nakonec ubírá na přesvědčivosti.

Kraj, kde prý můžete ztratit úplně vše. Některé postavy a některá prostředí seriálové Pustiny. Natáčelo se vesměs v reálných prostředích severočeských lokalit. foto: HBO

V obci s příznačným jménem Pustina došlo ke zločinu: zmizela čtrnáctiletá Míša, dcera starostky Hany Sikorové. Stalo se to ve vypjaté atmosféře, kdy zastupitelstvo obce proti vůli starostky vyhlašuje referendum o dalším osudu Pustiny. Obec se totiž nachází na bohatém ložisku hnědého uhlí a těžařská společnost nabízí odkup pozemků za ceny, které jsou pro většinu obyvatel lákavé. Mnozí z nich jsou nezaměstnaní av Pustině už nevidí perspektivu.

Podezřelých existencí se v Pustině vyskytuje dost. Jednou z nich je Míšin vlastní otec Karel, donedávna středoškolský učitel v nedalekém městě, nyní však vyděděnec stižený duševní poruchou, jenž bydlí v chatě za Pustinou, vyrábí tam podivné artefakty a občas vyrazí do nedalekého příhraničí za prostitutkami, které děsí svými sexuálními nároky. V katastru Pustiny se rovněž nachází výchovný ústav pro problematické mladíky; jeden z nich měl se zavražděnou Míšou vztah a další byl v osudný den na útěku. A v neposlední řadě snad mohla zajít příliš daleko něčí snaha starostku vystrašit a zastavit její boj za zachování Pustiny.

Ze seriálu Pustina.

Zmizení Míši spouští řetězec událostí, které odhalí mnohé kruté pravdy – nebo spíš znemožní nadále před nimi zavírat oči. Starostka Hana a její starší dcera Klára se dozvídají o svých nejbližších zničující informace, iluze fungující obce se rozplývá. Z krajiny uspané zimou a devastované hnědouhelnou těžbou se bolestně noří ponurý obraz rozpolceného, nezdravého, zanikajícího společenství.

V tomto ohledu Pustina zdárně vykročila ve šlépějích toho cenného, co přináší současná světová seriálová tvorba: žánrovou podívanou mění v ambiciózní uměleckou výpověď, která se dotýká živých traumat společnosti. A zároveň to není tak, že by Pustina jen kopírovala skandinávský nebo americký vzor a snažila se jej zabalit do českých reálií (což byl do jisté míry případ seriálu Mamon). Problémy, s nimiž se protagonisté utkávají, jsou sice do jisté míry společné mnoha národům, ale zároveň jsou zcela autenticky české, ba jsou to přímo emblémy českých trablů polistopadové doby: zkáza krajiny, vylidňování venkova, výroba a konzumace drog, prostituce a přidružená kriminalita...

Svůdné obrazy zkázy
Scenáristou Pustiny je Štěpán Hulík, který o svých schopnostech přesvědčil už prací na Hořícím keři (2013), minisérii o činu Jana Palacha a následujících událostech. Do Pustiny si odtud přenesl některé klíčové motivy: znovu je tu jímavý příběh o ztrátě dítěte, smutku a touze po spravedlnosti. I tady je v centru pozornosti truchlící rodina, která musí zdolávat nepřízeň, ba nenávist části svého okolí. Anatomie smutku je Hulíkovou silnou disciplínou – v Pustině ji skvěle vepsal do všech postav pozůstalých členů rodiny a položil tak základ k výborným výkonům herců – Zuzany Stivínové (Hana Sikorová), Elišky Křenkové (Klára) a Jaroslava Duška (Karel).

Jaroslav Dušek v sérii Pustina.

Zuzana Stivínová v sérii Pustina.

A jak v reálném příběhu z počátku normalizace, tak v lehce surreálném obrazu současnosti, který předvádí Pustina, se česká společnost ocitá v bezmála smrtící morální agónii. O tom, že je pravý čas takový příběh vyprávět, celkem není sporu: souboj nadčasových a nezištných lidských principů s pragmatickým argumentem hmotného prospěchu se znovu stává leitmotivem české národní debaty. Ať už jsou ideály utloukány potřebou těžit víc uhlí, nebo pumpovat syrovátku do Číny.

Otázka ovšem je, zda tvůrci Pustiny nezašli ve snaze vyrobit co nejponuřejší obrázek české současnosti až příliš daleko: zda se neocitli za hranicí, kde končí snaha podat intenzivní svědectví a začíná kalkul, hra na efekt. Kýč totiž nemusí vznikat jen ze snahy vytvořit něco neodolatelně hezoučkého. Může to být naopak výsledek úsilí vykreslit koncentrovaný zmar – vršit jeho svůdné obrazy a s ustaranou tváří se nad nimi dojímat.

Ze seriálu Pustina.

Působivá kulisa krajiny zplundrované povrchovým dolem v sobě toto nebezpečí nese, jakkoli je sama o sobě reálná. V Pustině je však vytržená ze svého reálného kontextu (čili z Mostecka, německého příhraničí) a pro vyšší účinek přenesená k hranicím s Polskem, odkud do dané oblasti směřují ingredience k výrobě drog. Je osazena dysfunkčním diagnostickým ústavem a pro kontrast naopak idylickou dětskou lesní školkou – symbolem zeleného, liberálního myšlení, které ovšem hned zpočátku dostává těžkou ránu v podobě sadisticky utraceného oslíka Froda.

Výsledkem sestěhování ponurých kulis a motivů je jakýsi skanzen české deprese, eklektický model chmurné skutečnosti. Přičemž ve chvílích, kdy modelářská práce není zcela precizní, může se také celý monumentální obraz divákům rozpadnout před očima. Pustina pojednává o ztrátě jistot, o světě, který se bortí; paradoxně (ale možná příznačně) se při zkoumavějším pohledu občas podobně bortí i model světa, který sama Pustinapředkládá. Divák se pak ocitá na ještě surreálnějším místě, než se mu zdálo na první pohled: ve světě, kde se (namátkou) typicky víkendová akce, jako je automobilové demoliční derby, odehrává ve všední den odpoledne, takže ve stejnou dobu jdou děti ze školy. Nebo kde v nádrži u dávno opuštěného vepřína plave zachovalá mršina prasete. Marně se pro takové logické lapsy hledá jiné zdůvodnění než celkem laciný efekt.

Obec plodných jedlíků
Nezřetelné a jaksi měňavé jsou i takové základní věci, jako je velikost Pustiny a skladba jejích obyvatel. Jsou jich desítky, stovky? Rozhodně jich má být dost na to, aby naplnili dětmi lesní školku (která ovšem také existuje pouze tehdy, když ji tvůrci potřebují, to jest na začátku prvního dílu – a dost). Hospoda v obci zachází na úbytě, neuživí ani manžela majitelky, zároveň však vaří obědy v takovém objemu, že může sloužit jako tréninkové pracoviště pro učně – chovance ústavu (což je asi jeden z největších nesmyslů v seriálu, navíc úplně zbytečný). Podobně by šlo bez jasného výsledku pochybovat třeba o umístění, kapacitě a režimu onoho výchovného ústavu.

Ze seriálu Pustina.
Ze seriálu Pustina.

Osm dílů je velká plocha, která umožňuje nespěchat, soustředit se na dílčí témata, prokreslit jednotlivá prostředí a postavy. To se v mnoha ohledech děje a je to jeden z velkých kladů Pustiny. Zároveň je s přibývajícími díly čím dál zřejmější, že jich mohlo být tak o dva, možná ale i o čtyři méně. Některé dějové zákruty jsou jen čirá výplň času, která atmosféru Pustiny zbytečně ředí. A co je platná důkladná charakteristika postavy, když se pak ona postava v klíčové situaci zachová mimo veškerou logiku své povahy...

Jedním z rušivých prvků je bohužel v pozdějších fázích seriálu i sama detektivní linie – přece jen je znát, že její úloha je tu služebná. Dlouho na ní vlastně zase tolik nezáleží, a když je potřeba ji znovu posílit a uzavřít, dostavuje se jakási autorská panika a křeč. Zřetelně se zde projevuje typická bolest mnoha ambiciózních detektivek: že totiž nestačí děj rafinovaně zamotat, ale je pak potřeba jej ještě rozmotat tak, aby při zpětném pohledu do sebe vše zapadlo a vytvořilo neprůstřelně logický obraz. To se v Pustině tak docela nestane a vyluštění kriminální zápletky určitě nepatří k jejím vrcholným momentům.

Asi by bylo zajímavé dozvědět se, jak si Pustina vede (a ještě povede) v jiných zemích – HBO ji vysílá kromě České republiky také na Slovensku, ve skandinávských zemích, v Maďarsku, Bulharsku, Chorvatsku, Makedonii, Srbsku a Slovinsku a brzy dojde na rumunské uvedení. V každém případě v českém prostředí vytvořila nový standard pro kvalitní televizní drama – vysoko nad úrovní většiny toho, co zde dosud vzniklo, a zároveň ještě s dostatečným prostorem pro zdokonalování.

Dlužno dodat, že jestli někdo ten prostor v dohledné budoucnosti využije, bude to téměř jistě zase HBO. Nikdo jiný totiž nebude mít k dispozici tak lukrativní rozpočet a nejspíš ani chuť a odvahu se do podobných projektů pouštět. Česká televize vložila desítky milionů raději do neslaného nemastného seriálu o minerálce a při vykreslování bolestí současnosti se spokojí s polovičatým a za vlasy notně přitaženým Raplem.

V tomto kontextu je nutno vnímat i výhrady vůči Pustině vyslovené v tomto textu: proti své domácí konkurenci je bezesporu vynikající. Ale byla by škoda se s tím spokojit.

Pustina

Místo, kde můžete přijít o všechno

Scénář Štěpán Hulík, režie Ivan Zachariáš a Alice Nellis, kamera Štěpán Kučera a Matěj Cibulka, hudba David Boulter, kostýmy Simona Rybáková, architekt Milan Býček, střih Filip Malásek a Vladimír Barák.

Vysílá stanice HBO od 30. října 2016.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!