23. září 2018 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Skejt byl tajné znamení, říká režisér dokumentu King Skate Šimon Šafránek

Skok do výšky. Jedna z parádních disciplín českých skateboardistů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Skok do výšky. Jedna z parádních disciplín českých skateboardistů. | foto: AEROFILMS

PRAHA První kolečka si vyráběli třeba z hokejových puků. Někteří si své náčiní vyprosili u západních firem, nikdo z průkopníků českého skateboardingu ale neměl na růžích ustláno. Režisér Šimon Šafránek přichází s celovečerním dokumentem King Skate, který výrazně překračuje pouhou kroniku jedné sportovní disciplíny.

LN: King Skate – co vlastně tenhle pojem znamená?

Král skejtu. Je to nápis, který si skejťáci napsali na strahovskou rampu, pak se objevil taky na dřevěné rampě na Březinách, kde byl nad čarou téměř na vrcholu. Kdo se dostal kolečky nad čáru, „byl jasnej king skate“, jak nám pověděl Ivo Škrabal.

Když jsme to vymýšleli, byl název paradoxně možná největší oříšek. Měli jsme spoustu variant, ale nebylo to ono. A tak jsem se vrátil do toho jejich světa, k jejich fotkám. A tam to najednou vyskočilo. King Skate. Takhle se to přece musí jmenovat!

LN: Když člověk v dokumentu slyší vzpomínky pamětníků na první vlastnoručně vyrobenou rampu, z níž vylézaly hřebíky a odíraly padajícím jezdcům těla, je mu jasné, že to museli být opravdoví nadšenci... Co je na tom tak přitahovalo?

Výjimečnost. Ta věc tehdy byla nová. Nikdo to neměl. Přitahovali jste pozornost už jenom tím, že jste jeli. Adrenalin. Zkrotit to prkénko vyžaduje určitý cvik, ale když to zvládnete, je to úžasné, alespoň si to tak představuju. A nakonec hec. Prostě jste v partě, kde se jezdí, tak jedete taky, i když to bolí. Je to vášeň.

LN: Kdy přesně skejtová horečka v Čechách začala? A kde se té vášni dařilo nejvíc?

Dle všeho se to začalo hýbat okolo poloviny 70. let. Ve světě se objevila polyuretanová kolečka, která konečně pořádně jezdila. Sem se ale dostávaly originální, tedy západní skejty anebo kolečka jen obtížně.

Mluvili jsme s Petrem Kottingem, který dostal prkno z Vídně už koncem 60. let. Těch center pak bylo víc. Praha je jasná – je to centrum všeho. V tom skejtu ovšem měly výjimečnou pozici Karlovy Vary coby nejzápadnější město republiky. Ta propustnost na Západ byla o něco větší než jinde. Jezdili tam turisté z Německa, rodiny měly na Západě příbuzenstvo. Jezdilo se ale i v Plzni, v Brně nebo třeba v Poličce.

LN: Jak jste se k tomu tématu dostal vy? Taky vás v mládí uhranulo prkno s kolečky?

Já jsem pořádně nejezdil nikdy. Na konci osmdesátých let jsem měl na chalupě české prkno Esarol, ale to prostě nejelo. Nešlo s tím nic dělat. Takže jsem se na tom klouzal jak na saních a po pár dnech to nechal být. Nebyl jsem ani v žádné skejtové partě.

Ten svět mi otevřel Michal Nanoru s Martinou Overstreet v knize Prkýnka na maso jsme uřízli. Ovšem skejt mi přišel jako esence pohybu a pohyb je film, takhle se mi to spojilo. A pak tam hrál roli ten jednoduchý, vizuálně krásně zobrazený konflikt té svobodné, západní věci v socialistických kulisách. Od toho se pak odpichuje konflikt svobodné mysli proti systému. A tam už je jedno, jestli je to systém socialistický, anebo jenom revolta proti rodičům. Protože v patnácti nikdo nechce jet s rodiči na chalupu. Chcete být s kamarády, dělat něco svobodně, milovat se, hecovat se. A to s tím skejtem šlo, byl to klíč do party, která si užívala svobodu.

LN: Ve filmu překvapí množství archivních záběrů, především dokumentárních, ale třeba i docela úspěšný pokus o hranou grotesku... Kde se těch materiálů tolik vzalo a jak se vám podařilo k nim dostat?

Už vté knížce je spousta fotek, které pořizovali samotní skejťáci. A já uvažoval, že když mají fotky, možná mají i filmy. A měli. Natáčeli se. Přitom každý jinak. Jeden se soustředil na závody, druhý na atmosféru a mejdany. A bylo tam i několik vyloženě filmových pokusů. Jeden z nich jsme využili pro groteskovou scénu, která přichází uprostřed filmu, je to takový punkový „přestávkový element“. Měli jsme štěstí v tom, že v té komunitě funguje Vojta Kotek, rozený archivář a zároveň fotograf i kameraman. Dominovým efektem jsme se pak dostávali k dalším a dalším materiálům, nakonec toho bylo ke třiceti hodinám.

LN: Některé záběry ze závodů působí opravdu hrůzostrašně, třeba z disciplíny skoku do dálky. To byla česká specialita? A stávalo se hodně vážných úrazů?

Když skejťáci to prkno ovládli, začali soutěžit. Alespoň někteří. Jak je to aktivita na pomezí životního stylu a sportu, tak tohle je ten sportovní, atletický výhonek. Být lepší v něčem, co se dá změřit. A jak se k tomu dostali přes atletiku anebo lyže, našli se v těch atletických disciplínách – skok do výšky, skok do dálky anebo slalom.

Ono se to provozovalo i na Západě, ale tam brzy převážily triky a pouliční styl. Jenže i když se tu třeba občas nějaký západní skejťák objevil, kontakty fungovaly slušně až od půlky osmdesátých let, kdy přijel Shane Rouse a Claus Grabke. A když v 87. roce přijel do Prachatic Američan Mark Gonzales, to už byla úplně jiná doba...

Čili tady to bylo trochu jako na odříznutém ostrově, ty staré disciplíny přežily relativně dlouho. A skok do dálky je opravdu jenom o té opojné dávce adrenalinu. Jizvy tam jsou.

LN: Velkou roli ve filmu hraje hudba. Jak jste ji vybírali? Jsou to písničky, které v té době čeští skateboardisté opravdu poslouchali?

Hudba je pro mě důležitá v tom, že diváka dostane do konkrétní emoce mnohem přesněji než obraz. Čili pak trávím hodiny a hodiny, kdy si pouštím tohle a tamto, a pointa je nevzdat to. My jsme s dramaturgem Martinem Přikrylem vycházeli z toho, co kluci a holky u skejtu skutečně poslouchali. On ten skejt byl poznávacím znamením, ale jinak se tam potkávali lidé s takovým i makovým vkusem. Chtěl jsem, aby muzika působila pestře, aby to nebyl jeden žánr. Ovšem dobře fungovaly punkové žánry – The Clash, Sex Pistols – anebo v tuzemském prostředí slovenská vlna okolo Mira Žbirky a Laca Lučeniče. A k tomu se dobře navázaly nové české kapely jako Wild Tides, které pracují s podobným sentimentem. Pak se tam promítla moje dýdžejská zkušenost, kdy asi pět pecek je od francouzského electroclashového dua Pravda, pak je tam pecka od maďarských Hangmás, kterým jsem dělal úspěšný videoklip. Zase je to takový patchwork.

Největší výzvou bylo najít finální píseň. Hledali jsme všude možně, ovlivnění náladou Heroes od Davida Bowieho, což jsem ve finále nechtěl, protože to napadne každého. Časem mi došlo, že potřebuju českou píseň. Trávil jsem večer v rodinné roubence v Krkonoších a zkoušel cokoli, venku mrzlo. Vzpomínal jsem na oblíbené písně svých blízkých. A moje partnerka má ráda Načevu. No tak jsem to zkusil. Z hecu, proč ne. A dostal jsem husí kůži. Byl to útok ze zálohy. A tak to má být u poslední písně.

LN: Skateboarding ve vašem dokumentu působí jako hodně punková záležitost. Kryla se v té době česká punková scéna významně s tou skateboardovou?

Punk přišel časově v závěsu a myslím, že obě ty scény se proťaly v touze po výjimečnosti, chuti provokovat, v tom, že obě uspokojovaly hlad po adrenalinu.

LN: Jak to vlastně mohlo jít všechno dohromady – rebelie a výstřelky všeho druhu s řemeslnou zdatností při výrobě náčiní a hlavně se skutečně vrcholovými sportovními výkony?

Je to důsledek pestrosti té party. Ten skejt pro ně byl základní jmenovatel, tajné znamení uprostřed šedi. A každý pak mohl přispět, jak mohl: někdo závodil, skutečně atleticky, špičkově. Jako ten Luděk Váša anebo Simon Thiele. Ivan Pelikán se závodění naopak vyhýbal, ale ostatním imponoval tím, že si troufl udělat věci, které jiní nedali. A jiný zase byl zručný, vyráběl skejty nebo kolečka – z hokejových puků, z gumových granátů. Je to pestrá směs lidí, kteří se jsou schopni respektovat a každý z nich má šanci vyniknout. V takové partě prostě chceš být. Alespoň jsme to tak cítili a snažili se tenhle svobodomyslný, mladický a víceméně mejdanový pocit do filmu dostat a zprostředkovat ho dnešnímu publiku.

LN: Je myslitelné, že by se ti lidé dali dohromady i bez lásky k prknu? Ve filmu zazní, že tam byli jak mladí intelektuálové a umělci, tak docela obyčejní lidé, ale třeba i veksláci...

To prkno bylo hlavní. Někdo v něm viděl sport, atletiku, rekordy. Jiný šoumenství, další hec anebo možnost, jak balit holky. Ale všichni se dokázali respektovat, stejně jako se tam bavil každý s každým. Proč? Protože si měli co sdělovat – měli ty univerzální skejtové zážitky.

LN: Zajímavý a pro onu dobu příznačný je i vztah oficiálních míst ke skateboardistům. Na jedné straně ztrpčování života a někdy i zatýkání a výslechy, na druhé straně poměrně úspěšná snaha dostat je pod křídla oficiálního sportovního svazu, udělat z nich reprezentanty, pochlubit se jejich úspěchy. Jeden z pamětníků vzpomíná, že mu tady v 80. letech vlastně nic nechybělo a snad ani příliš nevadilo. Souhlasíte, že je to nejen příběh o hledání svobody, ale také o kompromisu, nebo dokonce jisté korupci ze strany moci?

Jednou z věcí, proč miluju umění, je, že nabízí podněty k zamyšlení. Nabízí otázky, nikoli řešení. Řekl bych, že pro komunisty byl skejt taková hlava 22: na jednu stranu to přišlo ze Západu a symbolizovalo to Ameriku nebo svobodu. A na druhou stranu to šlo vnímat jako sport. A sport byl v pořádku. A zase mezi skejťáky byl dle všeho výborný organizátor Martin Kopecký, který se v tom prostředí svazů dokázal mistrně pohybovat, a tak organizoval nejrůznější akce, dal jim směr. Stal se dokonce prezidentem evropského skejtu. A umožňoval českým skejťákům jezdit do západní Evropy.

LN: Zazní i to, že ti svobodomyslní mladíci potom někdy neunesli příchod skutečné svobody a nových možností, které se otevřely v devadesátých letech. Čím si to vysvětlujete?

To je svým způsobem paradox – a přitom finále filmu. Po revoluci došlo k přirozené obměně generací. Dosavadní skejťáci se kvůli skleníkovému efektu zavřených hranic věnovali disciplínám, které už na Západě nefrčely. No a když se poměry uvolnily, děti našly inspiraci jinde, navíc těm starým pardálům začaly vykat. A ti „naši“ tak skejtparky opustili, na druhou stranu měli kontakty se zahraničím, byli dospělí a začali skejty a snowboardy vyrábět a prodávat.

LN: Mají ti někdejší frajeři s prkny něco zřetelně společného, když s nimi dnes mluvíte?

Množství zážitků, které jim umožnil právě skejt. A když u toho byla kamera, mohou je prožít i diváci filmu King Skate. Je to pro ně životní styl, něco, co je v krvi. Anebo lépe řečeno, je to láska, taková ta nafurt. Pokud jim to zdraví umožňuje, dál jezdí. A přežila i ta parta, protože jednou za pár let organizují sraz Stará kolena, kdy se na víkend sjedou, závodí v těch starých disciplínách a mají mejdan. To pouto tedy udržují.

Marcel Kabát

Autor

Marcel Kabátmarcel.kabat@lidovky.czČlánky

KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo
KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.