Premium

Mimořádně jen 19 Kč/měsíc
na prvních 5 měsíců

Skupina Vltava natočila svoje Bílé dvojalbum. Tvrdí, že „sranda musí bejt“

  16:49

Robert Nebřenský (Vltava) | foto: Jiří Štarha

Titulek této glosy ocení ten, kdo si pořídí nové album skupiny Vltava nazvané Spass muss immer sein ve vinylové podobě. Odkaz na jeden z nejslavnějších titulů Beatles nemůže nenapadnout „na první dobrou“, byť v tomto případě je barva obalu spíše našedlá. Je to vlastně velmi nostalgická fotografie muže se psem v husté mlze a s vysokou oblohou, v níž je sice plasticky – tak jako u Beatles – ale také barevně, černo-zlatě, vyveden název kapely a alba.

Vizuální podobnost ale není jediným styčným bodem Vltavy a vrcholných Beatles (což autor píše při plném vědomí jisté přitaženosti za vlasy a srovnávání nesrovnatelného). Především je to dokonalé vyhrání si s jednou každou písničkou v rámci jejího několikaminutového trvání, bez ohledu na zbytek obsahu, ale zároveň zachování jasné linie, propojující všechny tyto písně (těch je šestnáct a pokrývají pouze tři strany onoho dvojalba).

Zní to možná složitě, ale už to, že kapela album prakticky celé natočila jen v základním pětičlenném složení s minimem hostů, že všechny zpívá Robert Nebřenský a také je všechny složil, prostě nemůže nenechat stopu. A vlastně nehraje příliš roli, že si bere plnými hrstmi (ostatně jako Beatles) z různých stylů a žánrů, od šedesátkového popu přes klasický rock’n’roll, reggae, latinu až třeba po klezmer.

Mile divná kapela

Na Vltavě odjakživa – a to vznikla už roku 1986 – bylo něco mile „divného“. Vždycky šla proti proudu, ale jinak než ostatní „rebelující“ kapely. Zatímco její kolegové to zkoušeli s revoltujícími texty, nekonformními a hlučnými zvuky nástrojů nebo divokou image, Vltava vždycky byla tak trochu „salonní“, a vlastně i – snad se Robert Nebřenský neurazí – jaksi divadelně, možná až operetně „slizká“. Jak ve vytěžování starého zvuku šedesátkového beatu i popu, tak v textech.

Už třeba jen některá slova, která Nebřenský se zvláštní umanutostí používá. Pejsek, bublinka, kladélko... použil by takový slovník kterýkoli jiný textař (snad kromě Jiřího Suchého a Karla Plíhala, ti oba ale v jiných souvislostech)? A vůbec: zvolit pro titul alba němčinu, v zemi, jejíž obyvatelé – a potenciální zákazníci Vltavy – mají ve staletých genech odpor k tomuto jazyku? Už to samo o sobě je vlastně jistý druh rebelantství.

Nic z uvedeného ale nevylučuje, že vedle všeho nadhledu a starosvětskosti nemůže Vltava i hluboce oslovovat. Názvem sice tvrdí, že „Sranda musí bejt“, mnohé písně ale dají tomuhle konstatování spíš rozměr posmutnělého povzdechnutí.

Vstoupit do diskuse (2 příspěvky)
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.