Slánského pád bez příkras. Dokument na České televizi před zrůdnostmi nezavírá oči

Před devětašedesáti lety, 23. listopadu 1951, se náměstek předsedy vlády a donedávna generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský a jeho manželka Josefa Slánská účastnili večírku pro sovětské poradce ve vile manželů Zápotockých. Po návratu domů je čekal šok. „Zahrada i vila byly ve tmě, zakopla jsem na schodech,“ líčila po letech dramatické události Josefa Slánská, jejíž slova nový dokument cituje. 

„Ruda mě chytil a rozčileně požádal soudruha z osobní ochrany, aby vyšetřil, proč na zahradě nesvítí světla, a dal je opravit. Ten mlčky odcházel. Vstupovali jsme do haly ze tmy do tmy. Ruda za mnou. Sotva jsem udělala několik kroků, rozsvítilo se světlo a ozval se dupot mnoha těžkých nohou. V mžiku mi někdo zkroutil ruce dozadu. Ze tmy se vyhoupla skupina chlapů seřazených podél zdi, samopaly namířené.“

Tutéž událost předkládá dokument prostřednictvím slov vyšetřovatele Bohumila Doubka: „Kolem jedné hodiny vstoupil Slánský do haly své vily a chtěl rozsvítit. V tu chvíli mu příslušníci zatýkací čety nasadili pouta. Překvapený Slánský se udiveně zeptal: Pánové, co to znamená? Žádná odpověď nepřišla. Uvědomil si okamžitě hrůznost své situace, požádal, aby si mohl na chvilku sednout, a přitom stále opakoval: ,ježíšmarjá, ježíšmarjá‘.“

Za rok po svém zatčení stojí Rudolf Slánský s dalšími třinácti obžalovanými před soudem v zinscenovaném monstrprocesu a poslušně odříkává předepsané přiznání. Po teatrálním soudním jednání, které se konalo od 20. do 27. listopadu 1952, je 11 obžalovaných včetně Slánského odsouzeno k smrti a další k doživotí. Všichni svůj trest bez námitek přijímají a vzdávají se opravných prostředků: právě tímto děsivým defilé dokument Martina Vadase Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský začíná.

Dosud nezveřejněné záznamy

„Od roku 1968 až do roku 2018 jsme pouze ve filmovém týdeníku Svět ve filmu Krátkého filmu Praha měli možnost vidět pouhých šest minut jednání prokurátora Josefa Urválka na Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra Rudolfa Slánského a šest minut vystoupení samotného Rudolfa Slánského před senátem státního soudu. Od roku 1952 to bylo všechno,“ uvádí dokumentarista Martin Vadas, který se spolu se skupinou historiků a dalších spolupracovníků v letech 2005–2009 účastnil výzkumu procesu s Miladou Horákovou. Tehdy se díky nálezu historika Petra Koury v Archivu bezpečnostních složek přišlo na to, že proces Slánský a spol. byl v listopadu 1952 natáčen na 35mm černobílý film a bylo vytočeno celkem čtrnáct hodin negativu. Materiál však byl považován za ztracený a teprve v březnu 2018 se našel v objektu zkrachovalého Výzkumného ústavu kovů v Panenských Břežanech. Nález zahrnoval i 60 hodin zvukového záznamu, který posléze zdigitalizoval a zpřístupnil Český rozhlas.

Filmového záznamu se ujal Národní filmový archiv a po zdigitalizování jej poskytl České televizi a Martinu Vadasovi. „Tehdy jsme se v České televizi ujistili, že nemáme hrubý záznam z procesu, ale pouze dokončené filmy režiséra Přemysla Freimana a jeho spolupracovníků Proces s vedením protistátního spikleneckého centra. Více než sedmihodinový materiál vyrobilo Studio zpravodajských filmů Praha v roce 1952 pro potřeby ÚV KSČ,“ vysvětluje dokumentarista. Jedná se tedy o materiál již zformovaný k plánovanému vyznění, stále však představuje významné svědectví o jedné z nejabsurdnějších mystifikací, které česká historie zná.

Prezentované ukázky dosud nezveřejněných záznamů diváka zhruba obeznámeneného s oněmi událostmi patrně nepřekvapí, plasticky však dokreslují děsivost procesu, který zpracoval lidské bytosti do podoby strašidelných automatů. Ještě důležitější je však kontext, do kterého dokument ony záběry uvádí. Popravdě řečeno jednou z jeho nejsilnějších složek jsou použité pasáže z jiného dokumentu, z portrétu Josefy Slánské Stará historie...?, který v roce 1993 natočil Pavel Štingl.

Výsledky bádání o Josefu Slánském i s ohledem na nově nalezené materiály pak prezentuje řada historiků, kteří uvádějí proces do souvislostí tehdejší politické a ekonomické situace; obzvlášť varovná je protižidovská linka, která se procesem vine a která hraje na lidový antisemitismus živený už od druhé republiky. Sílu výpovědi o zmanipulovaném svědomí neztrácejí ani po desítkách let krvelačné rezoluce podepsané pracovními kolektivy (třeba školní jídelny v Českých Budějovicích). Snímek také účinně pracuje se současnými obrazy dějišť tehdejších událostí, Slánského vily nebo ruzyňské věznice.

Portrét Rudolfa Slánského je vyveden bez příkras a bez iluzí. Nezavírá oči například před děsivými detaily jeho popravy, co je ale podstatnější: zdůrazňuje, že nešlo o nevinnou oběť zrůdného režimu, nýbrž o strůjce mechanismů, které jej tak spektakulárním způsobem zahubily.