Říká se, že doma není nikdo prorokem, ale v českém divadle se běžně nestává, aby ten, kdo jej opustil, dosáhl za krátkou dobu v cizině tak prokazatelného ocenění. Dušan David Pařízek ukončil před třemi lety z vlastního rozhodnutí své působení v Divadle Komedie (s ním skončil i jeho tým) a začal režírovat výlučně v německojazyčných zemích. Za tři roky působení v Německu, Švýcarsku a Rakousku se letos koncem srpna stal hlavním laureátem prestižní ankety časopisu Theater Heute. Jeho inscenace hry Wolframa lotze Směšná temnota, kterou nastudoval ve vídeňském Burgtheatru, se stala inscenací sezony 2014/15 a posbírala trofeje i v dalších kategoriích. První rakouská scéna získala titul Divadlo roku zejména díky Pařízkově inscenaci.
Režisér, pro jehož scénu, oceňovanou diváky i kritiky, neměl pražský magistrát peníze, tak po necelých třech sezonách od odchodu z Komedie stanul na režisérské špičce německého divadla. Na úspěšné inscenaci, kterou uvedl ve vídeňském Burgtheatru, se jako autorka kostýmů podílela další česká umělkyně – Kamila Polívková. Je to obrovský úspěch a pro pražskou radnici ostuda. Trapná vizitka pražské kulturní politiky a důkaz nezájmu politické reprezentace o skutečnou uměleckou kvalitu. Politici mají za měřítko jen plnou kasu a hlediště a opakovaně vykazují do nebe volající nekompetentnost v kulturních záležitostech, zvláště pak co se pražské divadelní sítě týče.
Všichni se vracíme ke Komedii
Pařízek už neměl chuť dál se handrkovat o peníze a udělal to, co se v Česku málokdy děje. Odešel uprostřed práce a ve chvíli, kdy jeho divadlo bylo na vrcholu a patřilo k nezajímavějším podnikům v hlavním městě. Obětoval i připravené projekty, které plánoval se zahraničními partnery. Jednou z takových inscenací byla i Kauza Švejk, která letos vznikla v koprodukci Wiener Festwochen, Studia Hrdinů a Theater Bremen.
Pařízek měl ale od počátku výhodu, kterou jiní nemají: je doma v Česku i v Německu, ovládá perfektně oba jazyky, v Německu studoval a již předtím tam úspěšně režíroval. Nabídky na práci v německy mluvících zemích měl po celou dobu trvání komedie a byly pro něj zajímavé z mnoha důvodů. Předně se jako hostující režisér nemusel starat o to, jestli bude mít na to či ono peníze. Vlastně je s podivem, že „krám nezavřel“ dříve, i když dělat si věci po svém je lákavé vždy a dá se kvůli tomu leccos překousnout. Ne však donekonečna.
Pařízek do role vojáků obsadil čtyři ženy. Část prken, jež tvoří hlavní scénu, herečky v průběhu hry rozšmelcují na padrť.
Sám říká, že i nyní je o konci komedie těžké mluvit s odstupem, soudně a nebýt sentimentální. Jedno je však jisté: pražský magistrát v případě Pařízkova souboru jistou šanci promeškal. „I teď je zřetelné, že tam vznikly rozpoznatelné pracovní postupy, inscenační, scénografický a herecký styl, které přesahovaly dobu a místo vzniku a ani po třech letech z širšího povědomí nezmizely. Lidé, kteří tam byli, se scházejí dál, někteří z nich se podíleli na vzniku Studia Hrdinů, jiní zakotvili v cizině – máme malou enklávu v Brémách: je tam vynikající soubor, režíruje tam Alexander Riemenschneider, Kamila Polívková navrhovala kostýmy pro operu, hostuje tam Jirka Černý, jako dramaturgyně tam trvale působí Vviktorie Knotková, svou první inscenaci zde právě realizovala naše bývalá asistentka režie Theresa Welge. Všichni buď začínali v Komedii, nebo tam formovali svůj divadelní názor. Udělal jsem tam adaptaci Kieślowského Dekalogu. Tenkrát jsem si uvědomil, jak se všichni ke Komedii jako k něčemu, co nás ovlivnilo, pravidelně vracíme a vztahujeme. Byla to práce, která měla pro většinu z nás smysl. Musím být za tu dobu vděčný. Umožnila mi leccos z toho, co mohu v současnosti dělat,“ vysvětluje.
Něco si uvědomit
V každém případě Pařízek obstál ve velké konkurenci – v anketě, ve které hlasuje 42 kritiků z důležitých periodik typu Frankfurter Allgemeine i odborných revuí, samozřejmě figurují jména významných režisérů. Za Pařízkem tak zůstali třeba Frank Castorf, René Pollesch, Stefan Kimmig, Nicolas Stemann, Herbert Fritsch, Katie Mitchellová či Christoph Marthaler, stručně řečeno špička německé divadelní oblasti. Ceny se udělují celkem v devíti kategoriích a Pařízek bodoval v šesti, přičemž zbývající kategorie se týkají zahraniční hry, další je Herec roku (v Pařízkově inscenaci muži nehrají) a poslední Nejotravnější událost roku.
Směšná temnota (Die lächerliche Finsternis) Wolframa Lotze je původně rozhlasová hra, která základní dějovou linku přebírá z románu Josepha Conrada Srdce temnoty, autor se též inspiroval Coppolovým filmem Apokalypsa. Conradovo africké Kongo vyměnil za „Afghánistán“, který zde slouží jako symbolický a smyšlený prostor současných krizí. V souladu s románem jde o pouť do nitra džungle a hledání ztracence, který bude nejspíš zlikvidován. Vojáci, kteří tuto anabázi podnikají, nejsou schopni pochopit, kde jsou a co mají dělat. Lotz ale nepřestává tenhle pochod do nitra temnoty ironizovat. Nezdá se, že by nebyl schopen postihnout rozporuplnost dnešního světa či snad měl jasno, kdo je viníkem, spíš se snaží ukázat, že cesta do pekla je zpravidla dlážděná dobrými úmysly ze všech stran.
 |
Pařízek z téhle materie stvořil úžasně zábavné, sarkastické podobenství, které samozřejmě promlouvá i o hloupé nadřazenosti Evropy, jejíž velmoci se vždy cítily oprávněny vládnout jinde a kořistit. A také o staleté zahleděnosti do sebe a nedostatku pochopení pro odlišnosti, na něž starý kontinent začíná doplácet. Do rolí vojáků obsadil čtyři herečky: „Chtěl jsem se vyjádřit k situaci divadla, které si hraje na morální instituci v době, kdy je nejen ekonomicky, ale i z hlediska pracovní etiky na dně. Obsazení čtyř hereček bylo pro mě klíčové – ženy, které si s plným nasazením na něco hrají, na muže a na vojáky, jsou zároveň i obrazem tápajícího divadla. S mužským obsazením bychom ze hry udělali jen řídký odvar z Conradova románu nebo z Coppolova filmu. Ale ve hře Wolframa Lotze je mnohem víc, klade otázky, kterými jsem se zabýval v posledních letech v Komedii: smysl a nesmysl divadelní práce, filmu nebo literatury. Prostřednictvím umění nelze řešit problémy celého světa. To, oč se snažíme, je jen podnětem k diskusi, která může přispět k tomu, aby se divák pozastavil a něco si uvědomil.“
I ve Vídni se bránili
Taková záležitost by ale mohla vyznít i jako patetická agitka – to si Pařízek dobře uvědomil a našel účinný prostředek, jak tomu zabránit. Jeho džungle je na kost odhalené temné jeviště a civilizaci vymezují obyčejná prkna – v pravém rohu svítí do tmy stěna z prken a malé plató. Právě tahle dřevěná stěna je základním vtipem scénografického řešení, které je rovněž Pařízkovým dílem. Právě tu herečky rozmlátí a prkna posléze rozšmelcují na padrť v řezačce.
Originální řešení ale prý nebylo jednoduché v Burgtheatru prosadit. Režisér dodává, že hovory na toto téma byly ze strany divadla vedeny až odpudivě akademicky. „Náklady jsem přesně kalkuloval a za čtyřicet repríz by se utratil zlomek prostředků, které v Burgtheatru obvykle vynaloží na výrobu dekorace. Navržený obraz je jasný a čitelný: před zraky diváků vzniká divočina, postavy nahlíží na své vlastní agrese, frustrace a ničitelské touhy.“
Dušan D. Pařízek je spokojený, ale také se ke svému úspěchu staví s nadhledem až ironií a svůj osten směřuje jak do Prahy, tak do Vídně: „Je úsměvné, že to, co jsem dělal deset let v Komedii a předtím v různých pražských divadlech, je ve Vídni ještě tak avantgardní, že to může sbírat ceny.“ Směšná temnota podle něj zachovává styl jeho pražských inscenací a srovnatelná je i dramaturgicky. „Je to téma, které mě stále zajímá, prostě stará dobrá Komedie. Zdá se, že to lidi oslovuje do té míry, že inscenace zasáhla celou anketu,“ říká.
Zvlášť ho pak těší ocenění pro mladou herečku Stefanii Reinspergerovou, jež v inscenaci hraje mimo jiné i černého somálského piráta. Objevování neznámých talentů bylo odjakživa Pařízkovo hobby. „To, co se povedlo se Stefanií, je úžasné. Začínala v Düsseldorfu v divadle, které bylo v totální krizi a kde platilo zachraň se, kdo můžeš. Přivedl jsem ji do Vídně a byla to výhra. Je moc nadaná a také se snad ještě v německém divadle nestalo, že by tak mladá umělkyně dostala cenu za herecký výkon a za talent roku. A neměla to v Burgtheatru lehké, ocitla se v nepřejícím prostředí, zahlíželi tam na ni – a ona to zvládla. A zase: když by ji viděli čeští diváci na jevišti, hned by si vzpomněli na výtečné kreace Gabriely Míčové třeba v Antiklimaxu. Je to stejné nasazení, stejná energie,“ uzavírá Pařízek.
