Čtvrtek 20. února 2020svátek má Oldřich 6 °C oblačno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Slovenky se o muže starají

Anna Šišková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Anna Šišková | foto: Tomáš ŽeleznýReprofoto

PRAHA Její čeština je sexy, prohlašují o ní fanoušci. Anna Šišková si už jako dítě doma v Tatrách hrála na české turisty a dnes dobývá strategické role zdejších filmů a televizních seriálů.

Přivítala mě v posteli, kde stonala s nemocnou páteří. Před pár dny ji kvůli tomu přímo z natáčení televizního seriálu Letiště odvezla sanitka. Anna Šišková (46), drobná křehká blondýnka, docela klame tělem: vypadá jako dítě, ale má dvě dospělé dcery. Hraje skoro samé chuděry, ale ve skutečnosti je to horalka z Vrátné doliny. Vesnice Těrchová se teď pyšní dvěma slavnými rodáky - Jurajem Jánošíkem, jenž „bohatým bral a chudým dával“, a herečkou, která českým kolegyním vyfoukla Českého lva. Mluví tak dobře česky, že ji ani nedabují, při rozhovoru ale dala přednost slovenštině. Domácí atmosféru dokreslovala diskrétní přítomnost jejího přítele režiséra Jiřího Chlumského a z rádia tiše hrající klasická hudba.

Chodíte na castingy, nebo vám to taky, jako některým českým hercům, připadá ponižující?
V životě mě na žádném castingu nevybrali, takže nechodím. Obsazení bývá většinou už nějak předvybrané, tak to bylo při Letišti i při Hřebejkově Musíme si pomáhat. Mně ale casting nepřipadá jako něco ponižujícího, tak to chodí na celém světě. Minimálně je přece nutné vidět, jestli spolu herci ladí dohromady.

V Musíme si pomáhat, vašem zatím nejslavnějším filmu, jste s Bolkem Polívkou i Jaroslavem Duškem ladila docela dobře. Jak jste ladila s jejich způsobem humoru?
Když jsme začali točit, nikoho jsem neznala, Bolka, Jardu Duška i režiséra Hřebejka jsem viděla poprvé v životě. My jsme se na tři dny odstěhovali na Bolkovu farmu a tam zkoušeli. A hned první večer všichni někam odešli, zůstal se mnou jen Jarda. Já absolutně netušila, co to je za člověka. On se mi začal tak pomaličku, nenápadně dvořit, vyděsilo mě to. Tak povídám: „Víte co? Já jdu radši za ostatními. Kam vlastně odešli?“ - „Tady po téhle cestičce se šli projít...“ ukázal na pěšinku ztrácející se v lese. Už se stmívalo. „Já vás, Aničko, rád doprovodím.“ Vnutil se mi, já se klepala strachem, fakt jsem byla přesvědčená, že mě tam někde v houští znásilní. A on si na mně prostě zkoušel svou roli, toho Horsta Prohasku. To mi ovšem došlo až pak. Když všem vyprávěl, jak mě k smrti vyděsil, docela se bavil.

Když byl tenhle film nominován na Oscara, pozvali vás do Los Angeles na slavnostní ceremonii. Bylo to takové, jak jste si to doma představovala?
V životě jsem v Hollywoodu nebyla, takže pro mě bylo vzrušující všechno. U vchodu nám sebrali fotoaparáty, prohlíželi kabelky. To tak zvláštní nebylo. Ale já si vždycky představovala, jak to tam bude načinčané, krásné, zlaté, luxusní. Proto mě šokovalo, jak to v té budově bylo úplně hnusné, sedadla prosezená, některá dokonce propadlá, z toho mi bylo divně. Dnes je to jinak, o rok později se už slavnost konala v nové budově. A taky mě překvapilo, kolik tam bylo děsně tlustých žen, oblečených do přiléhavých, někdy lesklých, nevkusných šatů. Samozřejmě to ale nebyly herečky. Ty byly štíhlé, nádherné.

Setkala jste se s nějakou filmovou hvězdou?
Byl tam kdekdo, Julia Robertsová, Tom Hanks... Do Jennifer Lopezové jsem vrazila na schodech, trochu toho hvězdného prachu na mě možná spadlo. Co mě ale zarazilo, ona je o půl hlavy menší než já! A řekla bych, že má i stejně velký zadek jako já. (směje se) Měla jsem tam docela dobrý zážitek s reklamními přestávkami. Ondra Trojan šel ven kouřit a nějaký pán si chtěl sednout na jeho místo. Já mu to nechtěla dovolit, pořád jsem ho tak jako vytlačovala z toho sedadla, on nic neříkal, jen se tam pořád zpátky cpal. Já nevěděla, že je za to placený. Až později jsem pochopila, že když je reklamní přestávka a celebrity odkráčejí kouřit a popíjet do bufetu, náhradníci, kteří stojí vzadu, si jdou sednout na volná místa. Protože když začne vyhlašování cen a kamera švenkne do sálu, je nemyslitelné, aby někde bylo neobsazené sedadlo. Hlediště musí být permanentně plné, i když polovina hvězd postává někde vzadu se skleničkou. Vrátit se na své sedadlo mohou ale až při další reklamní přestávce, ty byly každých dvacet minut.

Dostala jste v Americe nějaké pracovní nabídky?
Dostala jsem několik nabídek od agentur, které mě chtěly zastupovat, ještě pořád mám doma asi deset vizitek. Ale já neumím dobře anglicky. A tolik jsem se za to styděla, že jsem se nikomu neozvala. Ale nemrzí mě to, já bych se v Americe cítila ztracená a ten obrovský stres by mi za to nestál. Možná jsem udělala chybu, ale není mi dvacet, abych toužila po kariéře vHollywoodu. Jsem radši doma.

Vraťme se na Slovensko. Jak prožívali Slováci vašeho Českého lva?
Byl to první Český lev, který doputoval na Slovensko, takže to prožívali velice. Dost mi to připomíná, jak teď vaše slečna Kuchařová získala titul Miss World - Češi šílejí, jako by to byl nějaký úžasný sportovní výkon. Já tenkrát dostala dopis od premiéra Dzurindy a asi dva tisíce esemesek od lidí, kteří tvrdili, že jsou na mě hrdí. Novináři dokonce psali, že mě přijal prezident Schuster. To ale nebyla pravda, byla jsem u něj jen na novoročním přípitku, spolu s mnoha jinými umělci. O mně už vyšlo tolik rozhovorů, které jsem nikdy nedala! Teď po mém kolapsu v televizi o mně na Slovensku napsali, že jsem ochrnutá, že už jsem dotočila. Už mě i pochovali.

Sluší mi to, říká si někdy. Ale je to jen sekunda - a je to pryč.

To museli být v televizi docela nervózní, když jim onemocněla jedna z hlavních postav seriálu...
Naštěstí jsme byli s Letištěm v předstihu, tak jsme si dali deset dní, co jsem byla v nemocnici, pauzu. Už zase točím, občas si sice musím jít na chvilku lehnout, ale pak to jde.

Meryl Streepová nedávno prohlásila, že pro ni herectví představuje často „úplná muka“. Že o sobě pořád pochybuje, že má dokonce momenty, kdy sama sebe nenávidí a nejraději by to celé odpískala. Zažila jste někdy něco podobného?
Pochybnosti má herec pořád. Na divadle poznáte, že to stojí za figu, podle toho, že se diváci začnou bavit, že nejsou pozorní. Ale nejstrašnější je, když máte možnost vidět se ve filmu nebo v televizi. Zrovna včera jsem si o tom povídala s Petrou Špalkovou, která taky hraje v Letišti. „Mně se zdá, že všichni hrají super, jen já jsem fakt trapná, nemůžu se na sebe ani podívat. Škaredá jsem a ještě blbě hraju. Nechápu, proč tam vůbec jsem,“ povídám jí. Ale ona tvrdila, že to má úplně stejně. Mně se někdy stane, že se na sebe dívám a najednou: „Hele, tuhle větu jsem řekla dobře. A taky mi to docela sluší.“ Ale je to jen sekunda - a je to pryč. Už jsem zase trapná.

Vaši rodiče vedli ve Vrátné dolině interhotel Ružomberok. Co si vybavíte, když si na své dětství v Tatrách vzpomenete?
České turisty, byly jich tam pořád zástupy. Chodili s takhle vyvrácenými hlavami (předvádí to) a vykřikovali, jak jsou ty hory krááásnééé! A já nikdy nechápala, na co se vlastně koukají. Mně to přišlo normální, žila jsem tam odjakživa. Ale když jsem se tam pak po letech vrátila, žasla jsem jako nějaký Čech. Na české turisty jsme si taky s kamarádkami z vesnice nejradši hrály. Dělaly jsme, že mluvíme česky, představovaly si, že tam jsme poprvé, divily se, plánovaly, jakou uděláme hřebenovku... My bydleli v Štefanové, malé vesničce asi sedm kilometrů od Těrchové. A protože autobus jezdil málokdy, už jako sedmiletá jsem jezdila stopem ze školy v Těrchové domů, většinou s Němci, bývalo jich tam, stejně jako Holanďanů, hodně už za totality. Dovedli mě spořádaně až kmámě.

Otec z vás prý chtěl mít právničku. Jak ho to napadlo?
Můj táta byl hodně autoritativní typ. Bylo nás pět dětí a moji tři starší bratři se ho hrozně báli. Pro mě, jedinou dceru, měl odjakživa slabost, nebyl na mě zdaleka tak přísný, takže jsem si i víc dovolovala. A když se mu bráchové něco báli říct, nastrčili mě. Z čehož usoudil, že mám dobrou vyřídilku, a že by ze mě teda byla dobrá právnička. Ale táta umřel, nebylo mi ještě sedmnáct. Stihl mě vidět v divadle, i když už byl hodně nemocný. Ale vůbec si nepamatuju, že by mě pochválil, zřejmě se mu to moc nelíbilo. Bylo mi šestnáct a byla to moje úplně první role - Popelka. Otec život naplánoval i bratrům, ale dopadlo to trochu jinak. Nejstarší Marian se stal lékařem, studoval v Praze a oženil se v Čechách, ale ve čtyřiceti zemřel na rakovinu. Druhý, Peter, zemřel v osmnácti na epilepsii. Pavel je kněz, studoval ve Vatikánu a teď působí v Itálii. A nejmladší z nás, Juraj, je číšníkem v Bratislavě.

Dostat se za komunismu na studia do Vatikánu, to musel být husarský kousek...
Pavel strašně riskoval. On původně studoval v Olomouci na zubaře. A jednou na Silvestra jel na zájezd do Jugoslávie a odtud utekl, dokonce po něm stříleli, skončil v Itálii v utečeneckém lágru. Hodně mu pomohla teta, mámina sestra, operní zpěvačka, která žila ve švýcarském Bernu. Později nám už psal, ale první čas jsme vůbec nevěděli, co s ním je. A taky jsme pořád měli před domem nějaké estébáky.

Režisér Petr Zelenka o vás řekl, že umíte „dobře jednat s chlapama, ale hůř s ženskýma“. Je to pravda?
Fakt to řekl? Pravda je, že mám mezi chlapy hodně kamarádů. Ale mám i přítelkyně. A v divadle mezi kolegyněmi určitě nemám žádnou nepřítelkyni.

Chcete říct, že mezi herečkami není rivalita? Že nejdete na nervy například českým herečkám, když jste jim vyfoukla nejen role, ale dokonce Českého lva?
Ty, které se mnou nehrají, na mě možná žárlí. Ale na jednom place většinou žádná rivalita není, protože děláme na společném projektu. Když jsem teď byla nemocná, přišli za mnou kolegové i do nemocnice, hodně mi pomáhali. I herečky! Já myslím, že se máme rády, povídáme si, píšeme si esemesky.

Trávíte teď hodně času v Praze. Je něco, co vás na Češích zaskočilo?
Myslím, že máte jiný humor než my. To nakonec zjišťuju i v našem vztahu. (podívá se na svého přítele) Někdy se mi český humor zdá cyničtější. Já nejenže se mu většinou nezasměju, ale dokonce se urazím, protože se mě to strašně dotkne. Ale mám v rodině tolik Čechů, že jsem si už vlastně zvykla.

Slovenských hereček hraje v Praze čím dál víc a českým divákům se líbí. Daniela Šinkorová, Zuzana Norisová... Na Slovensku se hercům nedaří?
Na Slovensku se skoro nic netočí. Je docela přirozené, že se slovenské herečky tlačí sem, kde je víc možností a kde není jazyková bariéra. Ale máme dobré i Slováky! (směje se)

Myslíte, že Češky a Slovenky jsou v něčem jiné?
Určitě jsou jiné. Mně připadají Češky emancipovanější, rovnější ve vztahu k mužům. Slovenky mají k mužům trochu jiný přístup, rády se o ně starají, nevadí jim být podřízené, mají větší smysl pro rodinu. Jsou taky emotivnější a asi kýčovitější než Češky, rády zdůrazňují svou ženskost. Řekla bych, že Češky se emancipovaněji i oblékají.

Mají slovenské herečky, které pracují v Praze, nějakou partu, scházíte se?
Nechodím do žádných slovenských spolků. Já se nepotřebuju kontaktovat se svými krajany, protože když na to přijde, za tři hodiny jsem v Bratislavě. Tedy většinou. Někdy za tři hodiny a čtvrt, protože jsem dvacet minut u pumpy... (směje se)

Mluvíte tak dobře česky, že vás v Česku ani nedabují. A jak jsem viděla na internetu, diváci vám píšou, že je vaše čeština sexy...
Kde jste tohle zase četla? Já si myslím, že když diváci přijmou herce i s jeho přízvukem, tak ho není potřeba dabovat. Antonio Banderas údajně strašně špatně mluví anglicky, s hrozným přízvukem, a přitom je jedním z nejslavnějších hollywoodských herců. Já nechci tvrdit, že jsem pyšná na to, že neumím dobře česky, naopak, chtěla bych se naučit mluvit bez chyb. Chodila jsem dokonce na hodiny a měla bych se zdokonalovat. Ale stává se, že když Slovák zůstane v Čechách a mluví jen česky, začne mít český přízvuk ve slovenštině. A já v Bratislavě hraju v divadle slovensky a bylo by směšné, kdybych měla český přízvuk.

Říká se, že u herečky bývá nejtěžší přehrát se z mladých krasavic do rolí žen středního věku. Je to opravdu takový problém?
Možná je to pravda, když je herec dlouho v jednom divadle. Já byla deset let v Trnavě, hrála jsem tam všechno od princezen a Julií až po lady Mackbeth. Pak přišly nové kolegyně, já měla nějakých třicet čtyři roků a oni tak dvaadvacet, a já jim začala hrát matky. No ale potom jsem odešla do Bratislavy a šup - zase jsem hrála ty mladé Roxany, dokonce i jednu šestnáctiletou. Takže já s tím žádný problém nemám.

Jakou nejstarší ženu jste hrála?
Sedmdesátiletou babku, hraju ji ostatně v bratislavské Astorce pořád, odpornou jedovatou babu s hrbem. A není to žádná malá postava, prakticky neslezu z jeviště.

Jaký je to pocit, mít najednou sedmdesát let?
Hrozný! Už to ani nechci hrát, ale divákům se to líbí, tak to furt hrajeme: trpkou komedii o starých ženách v penzionu. Když jsem se ptala, proč to hrajeme my mladé, řekl mi režisér: „Protože nad tím můžete mít nadhled. A taky to může být vtipnější, než kdyby to hrály staré herečky.“

Anna Šišková (46)
nedokončila pedagogickou fakultu. Amatérsky začala hrát divadlo za studií v Púchově, pak vystupovala v Trnavě, dnes působí v bratislavské Astorce a Radošínském naivním divadle. V Česku ji proslavila role Marie ve filmu Musíme si pomáhat, nominovaném na Oscara. Za ni dostala Českého lva (2000). Nominována byla i za vedlejší roli ve filmu Kruté radosti. Na svém kontě má řadu filmových (Tichá radost, Krajinka, Sluneční stát, Prachy dělaj člověka) a divadelních rolí, věnuje se i práci v televizi (Místo nahoře, Letiště) a dabingu. Čtrnáct let byla vdaná za režiséra Juraje Nvotu, dnes žije s režisérem Jiřím Chlumským. Má dvě dcery, Dorotu, která je zpěvačka a herečka (Děvčátko, Perníková věž...) a Terezu.
Co je podle vás na stáří nejhorší?
Jak jsem teď nemocná, myslím, že nejhorší je, když nefunguje tělo. Vím to podle mámy. Už zemřela, měla nemocné srdce. Pro ni bylo nejhorší, když jí lékaři řekli, že se musí pohybovat pomalu, posedávat, nic moc nedělat. Říkala, že ji takový život nebaví.

Jistá italská novinářka se kdysi převlékla a nalíčila jako hodně stará žena a vyšla do ulice, aby napsala reportáž o stáří. Víte, co ji nejvíc zaskočilo? Že se na ni vůbec nikdo nedíval. Jako by byla vzduch.
To můžu potvrdit, něco podobného jsem si vyzkoušela taky. Ve slovenské televizi byl svého času pořad, ve kterém si měly různé celebrity vyzkoušet na jeden den nějaké běžné povolání. A já řekla, že budu bezdomovec. Vymustrovali mě v jednom sekáči, namaskovali, udělala jsem si ohromně tlusté nohy, jako oteklé. A postavila jsem se pod Michalskou bránu, šátek stažený do obličeje. Mě to vlastně napadlo, protože jsem kdysi byla s dcerou v Římě a u Kolosea tam podobná osoba stála. Hodily jsme jí peníze a pak si šly sednout na schody opodál. A najednou tam tahle „stařena“ přišla, svlékla hadry, posadila se vedle nás a byla to dvacetiletá holka! Čestné slovo. My jen zíraly, komu jsme to daly peníze.

Můžu se zeptat, kolik lidi hodili vám?
Dokud jsem stála, ani korunu. Pak jsem se rozhodla, že zkusím tahat nohu za sebou. A během deseti minut jsme měla sto padesát korun. Podařilo se mi zřejmě vzbudit v lidech soucit. Zajímavá zkušenost.

Jaký je to pocit, být bezdomovcem? Bylo vám trapně? Styděla jste se?
Dost jsem se styděla. Pochopila jsem, že to byl trapný nápad. Taky jsem šla a ty peníze dala prvnímu bezdomovci, který stál opodál.

Nějaký kolega herec?
No, vyloučit se to nedá... Ale jedno vím určitě. Nikdy bych si to nechtěla zopakovat.

Premium

Pošťák, který vůbec nezvoní. U balíčků z Číny totiž nemusí

Pošta z Číny, ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Lidé si objednávají z čínských e-shopů zboží s bezplatnou dopravou a diví se, že nedostanou balíček do ruky. Pošta má...

Premium

Tři roky od věznění v garáži. Daniel dnes pracuje a stará se o miminko

Daniel Příhoda, jehož v roce 2016 věznil s jeho tehdejší přítelkyní Zdeněk... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Daniela před několika lety unesl vyšinutý Zdeněk Hryščenko. I s jeho kamarádkou Janou. Věznil je několik dní ve...

Premium

Pohádky na odpis: kterým hrozí zákazy a cenzura kvůli korektnosti

Jiří Korn v pohádce Honza málem králem (1977) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Zahrajme si na prognostiky. Magazín DNES se zamýšlí nad tím, které nejoblíbenější české vánoční pohádky začnou vadit a...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!