Slovenská asambláž jako obraz doby. Výstava je nyní prodloužená

Koláž i asambláž má nevídané možnosti. Může propojit prvky, které by se jinak nejspíš nikdy nesetkaly, může nechat prorůstat různé časy nebo celé epochy a povýšit obyčejné předměty na umělecká díla.

Výstava Dokopydanie / Slovenská asambláž připravená kurátory Mirem Procházkou a Martinem Součkem, jež je nově ve Smečkách k vidění do 27. června, zahrnuje řadu autorů různých generací, z nichž každý přistupuje k tvůrčímu procesu úplně jinak. Setkáme se tu s několika výraznými osobnostmi, které hrály nebo doposud hrají ve slovenském (a také v československém) umění důležitou roli.

Je tu zastoupen Stano Filko, který se prosadil svým vyhraněným konceptuálním přístupem. Vycházel ze slovenských kořenů, ale žil dlouho také ve Spojených státech amerických, kde získal mezinárodní rozhled a rozšířil pole své inspirace. Vzpomínám si, že si ho velmi vážila Meda Mládková, která měla ve svých sbírkách řadu jeho obrazů, kreseb i objektů nebo asambláží. Na této výstavě je zastoupen dvěma zásadními díly, která dokládají jednak jeho vyhraněný smysl pro prostorovou skladbu a řád a jednak pro drsné spojení zdánlivě nespojitelných prvků. Ty tvoří ostré kontrasty za dosažení výrazného napětí.

Další velkou osobností slovenské výtvarné scény je sochař Jozef Jankovič, který se stal předním představitelem nové figurace. Československo a později Slovensko reprezentoval na mezinárodní úrovni. Jedním z nejzajímavějších slovenských umělců je Otis Laubert, který má vytříbený cit pro nezvyklá spojení, pro lehkou ironii i vyjádření grotesknosti a absurdity, prostupující svět kolem nás. Ve své tvorbě projevuje až neuvěřitelnou systematičnost. Od šedesátých let sbírá nejrůznější předměty, které pak, když dozraje čas, skládá do koláží, asambláží a objektů. Ty postupně řadí do významově vyhraněných souborů či okruhů. Jinou velkou osobností konceptuálního umění je Dezider Tóth, který se dokáže zamýšlet nad současným životem z nezvyklých, nebo dokonce překvapivých úhlů pohledu.

Z nejranějšího období slovenské asambláže zaujme Hlava Teodora Lugse, který projevil smysl pro syrovou ironii a grotesknost. Za pozornost jistě stojí tvorba Alexe Mlynárčika, který dokáže vytvořit pestrý kaleidoskop prvků, zrcadlící současný život. Jaroslav Kočiš vychází z nalezených předmětů a blíží se informelu, ke klasikům slovenského umění patří Rudolf Fila se svým smyslem pro vyváženou kompozici a pro vyjádření gestem. Peter Rónai, který umí své představy ztvárnit s lehkou nadsázkou, se stal jednou ze zásadních osobností slovenského konceptuálního umění.

K představitelům progresivního výtvarného projevu se řadí Viktor Hulík. Na Armanovy akumulace vtipně navazuje Lubo Mikle, jehož tvorba dokládá, že asambláž stále zůstává metodou, dovolující vystihnout rytmus současného světa.

Výstava přináší přehled tvorby několika generací umělců různého zaměření, kteří využívají možnosti koláže, asambláže či objektu, jejichž hranice se mnohdy stírají. Škoda, že je poněkud chaoticky vybraná, že místy působí rozpačitým, roztříštěným a kvalitativně nevyrovnaným dojmem. Je tu sice zastoupena řada předních osobností, ale ne vždy skutečně reprezentativními díly a také výběr autorů je až příliš široký.