Pátek 5. června 2020svátek má Dobroslav 12 °C dešťové přeháňky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Snažím se točit upřímně, tvrdí francouzský oscarový režisér Michel Hazanavicius

Nositel Oscara. Jakmile zažijete tak velký úspěch, můžete lidi už jen zklamat.... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nositel Oscara. Jakmile zažijete tak velký úspěch, můžete lidi už jen zklamat.... | foto: PROFIMEDIA

PAŘÍŽ Od triumfu snímku Artist na Oscarech se každý film režiséra Michela Hazanaviciuse očekává s větší pozorností. V novince Zapomenutý princ spojil francouzský filmař svou oblíbenou komedii s rodinným dojákem o otci, který se vyrovnává s dospíváním své dcery, s fantasy pohádkou o princi, jenž se musí smířit se ztrátou svého postavení. Obě postavy si zahrál populární Omar Sy. Do českých kin se Zapomenutý princ vrátí hned po jejich znovuotevření.

LN: Vybral jste si tento projekt, protože jste sám otec čtyř dětí?Určitě to hrálo roli. Scénář mi poslali a takové většinou odmítám. Tenhle se mi ale líbil. Vypráví o konci dětství, o tom zvláštním, krásném i stresujícím momentu, kdy jako rodič musíte přijmout fakt, že vaše dítě už není malé, že to je osobnost, která má právo na to, dělat chyby, experimentovat a učit se, jak být sama sebou. Líbil se mi i způsob, jakým byl příběh vyprávěný, a jeho ambice. A dostal mě jeho konec.

LN: Dodal jste do filmu i nějaké autobiografické prvky?
Nejspíš ano, protože když Prince poprvé viděl můj jedenáctiletý syn, říkal mi, že ten otec je přesně jako já. Mé druhé dceři je teď šestnáct, mimochodem vytvořila píseň pro závěrečné titulky, a ta zase pak prohlásila, že se živím tím, že věci z našeho rodinného života překlápím do filmu.

LN: Doporučujete svým dětem, na jaké filmy se mají dívat?
Nejsem si jistý, jestli jsem na tohle dobrý. Neměl bych vám to říkat, protože moje žena z toho nemá radost, ale své nejmladší, osmileté dceři jsem nedávno pouštěl Djanga, toho původního, který je mnohem násilnější než ten od Tarantina. Jako rodič se snažím být v řadě věcí seriózní jako škola, ale se svými dětmi mám hravý vztah.

LN: Působíte i jako hravý režisér, který často střídá témata.
Ovšem když má žena Bérénice Bejová viděla první střih Zapomenutého prince, říkala, že jsem natočil remake film The Artist. I tohle je příběh muže na vrcholu života, který se propadne, jeho osud zachrání žena a všechno se odehrává na místě, kde vyprávíme příběhy. Samozřejmě že jsou ty filmy odlišné, ale určité spojení mezi nimi najdete. Což je asi i logické, když se snažím točit filmy upřímně a čestně. Jinak bych musel být schizofrenik.

LN: Bérénice Bejová hraje v každém vašem filmu. To je manželská povinnost?
To ne, ale stále po ní toužím i jako po herečce a ona po mně jako po režisérovi. Pokud pro ni vždy najdu tu správnou postavu, budeme ve spolupráci pokračovat.

LN: The Artist získal v roce 2012 pět Oscarů, včetně toho za režii. Tak velký úspěch ale bývá i kletbou. Máte také vy takovou zkušenost?
Jakmile zažijete tak velký úspěch, můžete lidi už jen zklamat. Čím dřív to pochopíte, tím lépe. Lidé musí zapomenout nebo se posunout dál. Byl bych moc rád, kdyby Oscara vyhrál i nějaký další Francouz, abych nebyl jediný. Nenazval bych to ovšem kletbou, spíš jde o vedlejší účinek. Milí lidé od vás po takové výhře očekávají další úspěch, ostatní vás chtějí vrátit na zem. Můj kamarád Danis Tanovič, který získal Oscara za Zemi nikoho, mi po zisku Ceny akademie popřál hodně štěstí s tím, že příští rok pro mě bude noční můra, plná špatných recenzí. Jemu to řekl Steven Soderbergh, který v čtyřiadvaceti vyhrál Zlatou palmu. Pokud zažijete úspěch, který se kvůli vašemu mládí nebo národnosti nečeká, je to ještě těžší ustát. Ale kdybych to měl zažít znovu, nic bych neměnil.

LN: Před Zapomenutým princem jste si dovolil natočit komedii Obávaný o ikoně francouzské nové vlny Jeanu-Luku Godardovi. Myslíte, že vám ho francouzská filmová komunita zazlívala?
Ani ne. Myslím, že to je dobrý film a není ke Godardovi zákeřný. Zlidšťuje ho a ukazuje dost věcí, které ho dle mého názoru vysvětlují. Vím, že někomu vadilo, že jsem se dotkl ikony a ukazuju ji i ve směšných situacích. Ale myslím, že i sám Godard by nebyl rád, kdybych natočil jeho obhajobu. On nikdy nepředstíral, že je milý chlapík. Pokud ukážete ve špatném světle někoho, kdo se navenek tváří, že je dobrý, asi to není fér. Ale to není jeho případ.

LN: Teď připravujete film o Osvětimi. Co se dá o holokaustu ještě říct nového?
To není má ambice. Film vychází z knihy Nejcennější náklad, její autor, dramatik Jean-Claude Grumberg, ji psal snad šedesát let, teď mu je osmdesát. A chtěl v ní ukázat, že i na tom nejhrozivějším místě můžete najít krásné věci. Proto jsem se rozhodl ji adaptovat, v podobě tradičně animovaného filmu.

LN: Proč jste nezvolil hraný film?
Nedokážu si představit, že bych režíroval komparzisty a chtěl po nich, aby hráli vězně v koncentračním táboře nebo mrtvoly. Animace mi dodává odstup, který potřebuju, abych ten příběh mohl vyprávět. Bude to i tak náročné. Práce probíhají ve Francii, ve studiu, které vytvořilo například Červenou želvu.

LN: V Zapomenutém princi se jedna rovina vyprávění odehrává v paralelním světě pohádek, který vypadá jako filmový plac. Jak náročné bylo vytvořit tuto část?
Byla to výzva, i kvůli rozpočtu. Takové prostředí většinou vidíte v amerických filmech. Museli jsme být chytří a vymyslet, jak co budeme ukazovat. Když jsem poprvé četl scénář, hned mne napadlo studio Paramount. Ale pak mi došlo, že nejde jen o filmový plac, ale obecně o místo, kde vyprávíme příběhy. Vymyslel si ho otec, který žije na předměstí současné Paříže. Jeho vize takového místa tedy míchá filmové studio, lunapark, disneyland. Stejně tak kostým jeho prince kombinuje pohádkovou postavu, superhrdinu i historické obleky s okružím. Když pak princ navštíví Zapomnění, kde zůstávají zapomenutí oblíbenci z dětství, objeví se tam třeba postava, která připomíná někoho z Příběhu hraček. Inspirace tedy nebyla jen jedna.

LN: Pamatujete si, jaká pohádka na vás v dětství měla vliv?
Nepamatuju si, že by nám rodiče vyprávěli pohádky. Ale pamatuju si, jak moc jsme věřili filmům a jak mě šokovalo, když jsem viděl Děti ráje. Poprvé jsem si totiž uvědomil, že ten příběh někdo vypráví. Do té doby jsem bral herce jako skutečné postavy, ale tehdy mi došlo, že je ještě někdo za tím, nějaký bůh. A tím jsem se chtěl stát. A stal.

Virus se mění pod rukama. Přírodní izoláty se tak nechovají, vysvětluje Peková

Molekulární bioložka a genetička Soňa Peková. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Do povědomí širší veřejnosti se molekulární bioložka a viroložka Soňa Peková z laboratoře Tilia dostala pro své neshody...

Xaver: Klobouk dolů před Klausem. V ČRo zůstávám, spory s ČT házím do jímky

Novinář Luboš Xaver Veselý | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Ve středu ho poslanci zvolili do Rady České televize. Přesto, že spolu s ním byli zvoleni i Hana Lipovská a Pavel...

Prezidentova nemoc. Neuropatie je tichá epidemie moderní doby, říká lékař

Radim Mazanec z Neuromuskulárního centra Neurologické kliniky ve Fakultní... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Brnění nohou, mravenčení, vrávoravá chůze, zakopávání a pády, ale i krutá bolest chodidel. To je hrubý výčet příznaků...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!