Ztělesnění noční můry, v niž se každou chvíli může změnit americký sen, démonická bytost se zmalovanou pusou a vytřeštěnýma očima. Postava jménem Marilyn Manson je od počátku 90. let vynálezem rockového novináře, básníka a malíře Briana Warnera (38). Zatímco ve slavných dobách své kapely těžil Marilyn Manson ze své hororové představivosti, současnost začala, jak je znát na novém albu, jeho strašidelné desky bohužel překonávat.
Vrahům bych neřekl nic
V názvu svého pódiového „alter ega“ spojil jména dvou příběhů americké hrůzy, zatlačené hluboko do společného nevědomí. Blonďatého sexuálního symbolu 50. let, herečky Marilyn Monroe, jejíž smrt je dodnes předmětem konspiračních teorií, a psychotického vraha Charlese Mansona, temného stínu, který vysál poslední zbytky ideálů z éry hippies.
Marilyn Manson samozřejmě není první, kdo s metodou šokování většinové (či chcete-li měšťácké) společnosti přišel, což jako fanoušek kapel Kiss a Black Sabbath ani nikdy nepředstíral.
Naštěstí pro Mansona existuje ve Spojených státech, ale i za jejich hranicemi stále dost lidí, kteří považují předčasnou smrt hollywoodské hvězdy a obětí hromadného vraha za děsivou úchylku. Nebo těch, kteří se pohoršují nad odkazy k drogám („Nemám rád drogy, ale ony mají rády mě,“ říká Manson v názvu jedné ze svých písniček), násilí či názvy jeho alb Antichrist Superstar (1996) či letošního Eat Me, Drink Me, zjevnou narážku na křesťanství.
Je však alarmující, že tak „nežádoucí postava“, proti níž se v minulosti v USA spojili senátor Lieberman se znepokojenými rodiči, může v kontextu násilné společnosti působit vlastně jako jeden z rozumnějších hlasů. Když se totiž Marilyna Masona režisér Michael Moore ve filmu Bowling For Columbine ptá, co by před masakrem na dotyčné škole řekl dvěma mladistvým vrahům, kteří, jak se spekulovalo, byli ovlivněni jeho hudbou, odpověděl: „Neřekl bych jim jediné slovo. Poslouchal bych, co chtějí říct oni. A to nikdo neudělal.“ Mansona je možno považovat za konceptuálního umělce, jehož dílem není jen „pódiová persona“, ale jsou jím i tematická alba či koncertní podívané.
Poprvé u nás vystoupil před šesti lety na turné k desce Holy Wood (In The Shadow Of The Valley Of Death), pojmenovaném Gods, Guns, Government (Bozi, pušky, vláda). Jak je dnes patrné z ohlasů dobového tisku, tuzemské publikum jej přijalo vstřícně, v recenzích však bylo znát lehké rozčarování nad tím, že démonický Manson, součástí jehož marketingové strategie je deklarovaný zájem o okultní vědy a satanismus, v Česku vlastně hrál obyčejný, byť moderní bigbít.
O tři roky později zavítal Manson na festival Go Planet Roxy v Táboře s odlehčenějším albem Golden Age Of Grotesque, inspirovaným výmarským kabaretem, jež je však považováno za desku v jeho kariéře vůbec nejslabší.
Jestli mi chcete polichotit...
Do pražské T-Mobile Areny přijíždí Marilyn Manson s právě vydaným albem Eat Me, Drink Me. Jeho nejzajímavějším bodem je skladba Mutilation Is The Most Sincere Form Of Flattery (Zmrzačení je nejlepší forma lichocení), sarkastický vzkaz Mansonovým epigonům.
Zbytek má nejspíš působit jako temný horor. Jenomže koho vystraší hry na upíra v době, kdy například soutěž World Press Photo vyhraje děsivý snímek mladého Mansonova krajana Tylera Zieglera, čtyřiadvacetiletého seržanta, jenž se z Iráku vrátil s náhradní lebkou z plastu, bez ruky, nosu, oka a uší?
„Písničky jsem psal s jasným záměrem někoho svést,“ řekl nedávno Manson na stanici MTV o nové desce. „Nechci, aby si někdo myslel, že jde o průzkum mého soukromého života, zároveň ale přesně ukazuje, kdo jsem a jak mi je. Je to vážná, nevykalkulovaná a syrová deska v tom smyslu, že jsem v háji a vážně se za to nestydím.“
Zítřejší obecenstvo v T-Mobile Areně uvede do očekávání okultního a perverzního zážitku domácí zpěvačka Vladivojna La Chia.
