6. října 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Soužití nesoužití Holana s Werichem. Nová inscenace otevírá problémy, které neplatily jen v minulosti

Inscenace Hadry, kosti, kůže (2019). Režie: Martin Františák. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Inscenace Hadry, kosti, kůže (2019). Režie: Martin Františák. | foto: ŠVANDOVO DIVADLO

Švandovo divadlo vstoupilo do nové sezony inscenací Hadry, kosti, kůže, která popisuje vztah dvou osobností české kultury.

Švandovo divadlo na Smíchově zahájilo novou divadelní sezonu ve svém „suterénním“ studiu, které už získalo pověst prostoru pro uvádění ne právě konvenčních inscenací. Brněnský autor Pavel Jurda na objednávku souboru napsal text Hadry kosti kůže o dvou velkých osobnostech české kultury, Janu Werichovi a Vladimíru Holanovi, kteří řadu let bydleli se svými rodinami na Kampě ve vile, jíž se dnes běžně říká Werichova vila a v níž je v současnosti muzeum tohoto – jak jej nazývají materiály divadla – „národního klauna“ a „národního rabína“.

Inscenace Hadry, kosti, kůže (2019). Režie: Martin Františák.
Inscenace Hadry, kosti, kůže (2019). Režie: Martin Františák.

To soužití nebylo harmonické. Potkali se lidé, kteří měli rozdílné povahy, rozdílný životní styl i rozdílné životní osudy, rozdílný pohled na svět. A navíc: nebylo většího odpůrce avantgardní poetiky, k níž plně patřil Jan Werich, než byl Holan. Jurdu tato rozdílnost nezajímá svými osobními antipatiemi a lidským nesouladem jako případný základ dramatické situace spočívající na konfliktu, ale usiluje o srovnání postojů dvou předních osobností českého umění a české kultury jako reakce na předměty, osoby, situace i na sebe sama jako projev myšlení a cítění prozrazující hodnotové soustavy obou protagonistů.

Život v letech 1948 až 1980

Převést toto srovnávání existující především v abstraktní duchovní rovině do jevištního tvaru nebylo lehké. Režisér Martin Františák zvolil kombinaci dvou principů. Uplatnil mnohokrát tělový výraz (chcete-li tělové umění), kde tělo funguje jako výtvarný (možná sochařský) materiál a jeho pohyb i umístění v prostoru nezávisle na čemkoliv zkoumá vztah člověka k prostředí, hranice možností člověka a zprostředkovává bezprostředně a přímo prožitek. Reference realizující vazbu mezi znakem a skutečností, která je tímto znakem označována, se posouvá od věcné souvislosti vlastní tradičnímu divadlu k imaginárnu, které vybízí ke konstrukci možností založených na subjektivních projekcích. Tím se přirozeně a spontánně zvyklosti uspořádání systému divadelního jazyka mění, od obvyklého typu divadelního sdělování a vnímání se inscenace posouvá k divadlu poezie. Místo situace jako jádra divadelní funkce nastupuje obraz. Neplatí to o hlavních postavách. Jak Miroslav Hanuš jako Werich, tak Luboš Veselý jako Holan vytvářejí klasické tradiční herecké postavy, jež vyprávějí především příběh Jana Wericha od roku 1948 až do jeho smrti v říjnu 1980.

V této souvislosti se zajisté otevírá otázka, zda pohled do všech složitých problémů, jež obsahuje setkání těch dvou individualit, nevyžaduje herectví utvářející svým způsobem nejosobnější prožívání světa a sebe v něm. Myslím, že tvůrci inscenace Hadry kosti kůže to vědí nebo alespoň tuší. Malý pekáček, jejž Werich stále nosí s sebou a jenž může díky hercově pohybové aktivitě provokovat imaginativnost diváka a tak nabývat nejrůznějších významů a smyslů, něco o tomto směřování napovídá.

Ostatně: už sám název inscenace ledacos v tomto směru signalizuje. Pro nás starší volání hadry kosti kůže vyvolává konkrétní představu jakýchsi polotuláků, dnes by se asi řeklo homeless. Pro svou obživu získávali různé prakticky bezcenné a nepoužitelné věci a byli znakem bídy, chudoby, ošklivosti, špíny.

Na šikmé ploše

Leč jeden z prozaických textů Holanových nese tentýž název jako inscenace Švandova divadla a podle znalců díla tohoto básníka spolu s dalšími dvěma jeho prózami má zásadní význam pro pochopení jeho poezie. Je na divákovi, aby se rozhodl, jak bude ten titul chápat a jak se bude podle něho orientovat při vnímání představení. Stejně tak šikmá plocha, již Eva Jiříkovská rozdělila prostor vertikálně na dolní a horní část, může být chápána jako odkaz na Werichův byt v patře a Holanův v přízemí, ale rovněž jako obnažený a ryzí prostor divadelní, jenž slouží pouze pohybu herců – a nic více.

Ale i tak: předvedení těchto dvou velikých postav české kultury, českého umění a českého bytí na jevišti otevřelo znovu problémy platící nejen v minulosti. Neboť divadlo poezie nezabraňuje, aby se v závěru jednoznačně neprosadily zřetelné znaky vyznačující společenské jednání jednotlivců, které se muselo vyrovnat s tlakem represivních mocenských sil. Holanovské existenciální otázky době vnímající nedokonalost lidského bytí, jež představení nepomíjí, se týkají koneckonců každého.

Premium

Ekologický experiment, který nevyšel. Billa ruší papírové tašky

Ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V posledních letech velké obchodní řetězce jeden po druhém zpoplatňovaly, později i rušily igelitové tašky, které...

Premium

Sex je snadno dostupný, ale nevěra ještě není důvod k rozchodu

Psychoterapeut Jan Vojtko | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Tolerance je podle něj jen povýšenecký postoj k druhému a vytváří korupční prostředí, proto do partnerských ani jiných...

Premium

K jídlu suchý chleba, místo chráničů molitan. Zpověď Pastrňákovy mámy

Marcela Ziembová, matka Davida Pastrňáka | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Příběh jak z hollywoodského filmu. Marcela Ziembová je máma hokejové hvězdy světového formátu Davida Pastrňáka, kterému...