K původnímu záměru pokořit Lucernu na závěr kariéry desetkrát po sobě musel stále mimořádně populární Spirituál kvintet přidat ještě čtyři večery, aby uspokojil zájem fanoušků. Součet zájemců by vydal na velmi solidně napěchovanou O2 Arenu, ale vzhledem k charakteru hudby kapely i složení publika, ve kterém se potkaly tři generace od důchodců po teenagery byla tato volba mnohem lepší. Nehledě na to, že historický sál v centru Prahy má pro českou hudební scénu stále jakousi magii a skupina zde například slavila svoje dvacáté narozeniny, vydané na slavném audiozáznamu.
Tři hodiny hudby
Na rozdíl od předchozích oslav Spirituál kvintetu (například před pěti lety, kdy kapela vyprodala Lucernu pětkrát po sobě nebo v roce 2017, kdy kapelník Jiří Tichota zaplnil při svých osmdesátinách holešovickou Tipsport Arenu) tentokrát na programu nebyli téměř žádní hosté, ani z řad bývalých členů, ani sympatizantů kapely.
Jediným mimo základní současnou sedmičlennou sestavu byl textař řady písní Spirituál kvintetu František Novotný, který opět za mohutného aplausu vystřihl svůj tradiční majstrštyk, totiž básničku, napsanou přímo na pódiu za použití několika slov, zadaných publikem. Jinak ale veškerý program tvořily jen a jen písničky v podání oslavenců. A to, že nedošlo zdaleka na všechny hity, které dnes zná většina národa, jen svědčí o skutečně tučném zpěvníku téhle kapely, jež dokázala pod souhrnnou nálepku folku vměstnat kdeco, a to vždycky v originálním podání a na vysoké úrovni.
Tříhodinový večer byl rozdělen na dvě poloviny. Ta první, delší, namíchala písně nejstarší, jako jsou třeba úvodní Zelený pláně nebo Laredo, se současným repertoárem, v němž se v sólovém pěveckém partu blýskl každý ze současných členů (kromě Jiřího Tichoty, který neúnavně doprovázel na kytaru a střídal hráčské styly od folkového doprovodu až po loutnové rozklady, jež jsou jeho „civilní“ doménou odborníka na renesanční hudbu). Ve druhé půli pak cíleně došlo na největší hity, které tradičně zpívá a tleská se Spirituál kvintetem publikum. A to nedělní nezůstalo letité tradici nic dlužno - byť i tentokrát platilo, že řada Čechů si stále nezvykla v hudbě vycházející z afroamerických rytmů tleskat na sudou dobu.
Naposledy naživo
Je už zvykem, že do repertoáru Spirituál kvintetu beze švů zapadají písně různých proveniencí, na jedné straně od polyfonní francouzské písně zpívané a capella, až například po současné autorské skladby Jiřího Cerhy, které se historičnosti nebo lidovosti značně vzdalují.
Těžištěm repertoáru samozřejmě jsou v případě závěrečných koncertů Spirituál kvintetu (všechny by měly mít stejný program) písně, vydané na deskách. Tedy renesanční z debutu Písničky z roku raz dva, ochutnávkově ukázky obrozeneckého repertoáru z druhé desky Saužení lásky a moravské lidovky ze Šibeniček, nejrůznější „přesahový“ repertoár typu staroanglické balady Válka růží, ale hlavně žánr, se kterým skupina v roce 1960 začínala (z původní ještě kvartetní sestavy je naživu už jen Jiří Tichota), totiž americký černošský spirituál.
V tomto oboru kapela u nás skutečně nikdy neměla konkurenci a zasloužila se o jeho značnou zdejší popularitu. A to i díky textům, které hlavní textaři Jiří Tichota, Dušan Vančura a František Novotný trefně „pasovali“ na dobovou totalitní situaci a jejich posluchači byli mistry ve čtení mezi řádky. To ostatně Jiří Tichota ve svém jako vždy vtipném a jaksi „načechraném“ průvodním slově několikrát připomněl.
Spirituál kvintet se tedy loučí v těchto dnech s publikem. V průběhu dvou měsíců, v nichž bude v Lucerně koncertovat, dojde ještě na další oslavy. V půli dubna bude uvítáno vydání knihy o kapele a bez povšimnutí jistě nezůstanou ani třiaosmdesátiny Jiřího Tichoty, jež připadají na 18. dubna. A pak už přijde 26. duben, kdy si publikum přídavkové Jednou budem dál zazpívá se „Spirituály“ naživo naposledy.
