Stephen King, autor desítek bestsellerů a mistr hororu, se často vyhýbá klasickým frontám na autogram. Místo toho volí metodu, která připomíná tiché literární partyzánství. „Pokud se mi podaří proklouznout dovnitř a zase ven, udělám to,“ přiznal a popsal svou neoficiální návštěvu knihkupectví v americkém státě Maine, kde podepsal několik výtisků knih Never Flinch a You Like It Darker, aniž by o tom kdokoliv věděl. Tedy až do chvíle, kdy si některý z nic netušících čtenářů odnese domů knižní poklad s jeho rukopisem.
Pro Kinga je to i únik od klasických podpisových akcí, které podle něj mají svá úskalí. Na poslední oficiální tour měl k dispozici tisíc kusů své knihy – a podepsal jen čtyři stovky náhodně vybraných. „Je to lepší než nekonečná fronta lidí s dvěma nebo třemi knihami,“ dodal.
V online debatě se čtenáři se ale King neomezil jen na tyto hravé historky. Když se řeč stočila na politiku, King neváhal a prohlásil, že Donald Trump je sám o sobě „hororový příběh“. Podle něj by jeho „dobrým koncem“ byl impeachment a odchod z veřejného života, zatímco „špatným koncem“ příběhu by bylo třetí funkční období a úplné převzetí moci. V obou případech však podle Kinga zůstává základní fakt, že celá Trumpova éra je jako z hororového žánru.
Fanoušci se dozvěděli i detaily z jeho tvůrčí rutiny. Stále píše převážně v Microsoft Wordu, i když někdy začne rukou a až poté přepisuje do počítače. Hudbu si k psaní pouští jen při úpravách textu. Od klubových beatů po LCD Soundsystem. Samotné tvoření však vyžaduje absolutní ticho. Inspiraci prý často čerpal ze svých zkušeností s manuální prací. Jeho první hororová povídka vznikla po směně v továrně, kde se v suterénu pohybovaly velké krysy.
Hororový klasik odpovídal také na otázky o svých postavách. Například odhalil, že postava Holly Gibney byla původně jen vedlejší figurkou, ale postupně „ukradla knihu“ a stala se jednou z jeho oblíbených hrdinek. Přiznal i neúspěchy: rukopis románu The Cannibals odložil po dvou stech stranách, protože nevěděl, jak v příběhu pokračovat.
A i když se jeho jméno objevuje v titulkách desítek filmových adaptací, stále se těší, když někdo jeho dílo převede na plátno; nyní například na chystaný remake The Running Man. Přesto připomíná, že kniha a film jsou pro něj „jako jablka a pomeranče“ – odlišné, ale každý má své místo.
