* LN Jak se cítíte coby novopečený otec?
Je to velké štěstí a radost a jsem dojatý, když na to jen pomyslím. Měl jsem možnost být u prvních vteřin jeho života a to bylo úžasné. Takže teď chci být co nejvíc se svou rodinou a zároveň máme v divadle spoustu nových plánů, a tak to budu muset nějak skloubit, abych nic neošidil.
* LN Uměl jste si sebe představit jako otce?
Popravdě řečeno ne. Teď mám kluky dva - staršího syna Šimona, který začal chodit do první třídy, a miminko. Všechno to zažívám poprvé, je to situace, na kterou se nedá připravit ani ji nějak vyspekulovat. Čtu pohádku a pak zase uklidňuju mimino. Je to úžasné.
* LN V divadle jste si od nové sezony přerozdělili úkoly. Co jste změnili?
Změny jsou i nejsou. Kašpar bude dál vycházet z potenciálu, který má, ale proměnili jsme funkce ve vedení, Jakub se stal intendantem, nebo spíš producentem, a šéfuje Divadlu v Celetné, kde jsme v pronájmu, a já jsem uměleckým šéfem spolku Kašpar. V širším vedení je ještě režisér Filip Nuckolls a produkční Pavel Bsonek.
* LN Proč jste se tak rozhodli?
V průběhu minulé sezony byly patrné známky určité únavy materiálu. I Jakub Špalek, který do té doby stál v čele obou subjektů, byl přetížený. A tak jsem cítil, že potřebujeme nový impulz. Nazrál čas, nabídl jsem své služby, vstoupil do širšího vedení a část úkolů a odpovědnosti převzal. Myslím, že teď už se situace uklidnila a divadlo se od nové sezony mohlo nadechnout z plných plic. O prázdninách jsme úspěšně zahájili novou tradici letního speciálu v Divadle v Celetné a pokračovali v tradici hraní na zřícenině hradu Kašperk - tentokrát jsme tak uvedli i Richarda III. Máme spoustu plánů a nápadů.
* LN Co by to mělo být?
Co se týká konkrétních plánů, už zítra bude obnovená premiéra Havlovy Audience v kombinaci s jeho aktovkou Chyba. V nejbližší budoucnosti chystáme dvě premiéry - první české uvedení současné ruské hry Alexandra Stroganova Vertigo a Koltesův Boj černocha se psy. Počítáme také s oblíbenými speciály - vánočním i májovým. V létě chceme hrát od poloviny června do poloviny září. Pro diváky, kteří chtějí v tuhle dobu chodit do divadla, a pro ně nastudujeme Vančurovo Rozmarné léto.
* LN Mluvil jste ještě o nápadech jen ve stadiu zrodu. Oč půjde?
Uvažujeme o tom, že bychom připravili velký projekt - klauniádu. Zkoušíme různé možnosti a měl byl to být jeden příběh, který by zahrnul všechna klasická klaunská čísla a improvizace. Tvar a scénář vlastně neexistuje, ale vzorem nám tak trochu je slavná inscenace na Provázku Pezza versus Čorba. Rádi bychom také uvedli v syrovém stavu Komenského Labyrint světa ráj srdce, pořád nám připadá, že je to nevytěžené téma. No a konečně chceme původním textem uzavřít volnou trilogii, kterou jsme zahájili Hamletem a pokračovala Stoppardovou hrou Rosencrancz a Guilderstern jsou mrtvi. Hra by zrekapitulovala prehistorii tragédie - vztah Gertrudy a Claudia. Pracuje na ní Jiří Stránský a supervizi má Milan Lukeš.
* LN Kašpar vznikl jako generační divadlo a vydržel 16 let, což je docela rekord. Jak jste to dokázali?
To je záhada. Krásná. Ale možná Kašpar vydržel tak dlouho právě proto, že se z původně generačního divadla změnil v soubor, v němž nechybí zkušení herci starší generace, a zároveň do něj přicházejí i mladí. Zůstali jsme mimo jiné i proto, že nám zůstala radost z divadla a schopnost komunikovat a řešit problémy společně. A dalším jevem, který dodává souboru novou energii a občerstvuje ho, je to, že herci se k nám pravidelně vracejí. Když někoho oslovíme a on u nás hostuje, zpravidla nezůstane jen u jedné spolupráce. To nás pochopitelně těší. A ještě příjemnější je, když to není náš vrstevník, ale zkušenější kolega. Říkáme si, že jsme ho museli něčím zaujmout.
* LN Kašpar vám pomohl vrátit se na jeviště po úrazu. Jak jste to zvládal?
Jakub za mnou přišel v létě asi rok a půl od havárie a nabídl mi, abych s nimi začal dělat divadlo. Smál jsem se a říkal mu, že se zbláznil. V té době jsem řešil, jestli vůbec můžu vyjet na ulici mezi lidi, a on na mě šel s divadlem. Ale domluvili jsme se a začali v Rokoku se hrou Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem. Moje postava seděla v hledišti, což bylo pro mě optimální - nebyl jsem hned vystrčený na jeviště. V souboru jsme se všichni znali a některé věci nám nedělaly problémy, ale zpočátku kolem mě chodili trochu po špičkách. Projevovalo se to různě, pořád jsme se blokovali a ve vzduchu visela otázka, jestli nepotřebuju pomoc. A pak se to tak vyřešilo, oni pochopili, že když budu něco potřebovat, řeknu si. A ve chvíli, když jsme to přestali řešit, všechno se uvolnilo, vzájemně jsme se osvobodili a bylo to naprosto přirozené. Postupně jsem začal normálně hrát na jevišti - v Katynce z Heilbronnu, pak v Ondině a definitivně se to zlomilo při Růži pro Algernon.
* LN Ještě ji hrajete?
Hrajeme, už jsme měli pět set čtyřicet pět repríz a dvě stě dvě repríz Richarda III. Obě inscenace chceme hrát dál, ohromně nás baví a pořád fungují,
* LN Dokázal jste svůj život uchopit a žít ho podle vlastní vůle a představ. Navzdory tomu, co vás potkalo, jste se nevzdal. Bylo to hodně těžké?
Určitě bylo. Nikdo nevěděl, kam se to bude ubírat, možností bylo nekonečně mnoho. Jedny dveře se zabouchly a řada dalších nabízela své kliky. Byl jsem vděčný, že žiju, že jsem tu mohl zůstat. A realita mně říkala - tak se ukaž: jdeš do života, nebo do ustrnutí a lítosti. Mě ale všechno volalo do života. Otevřela se stavidla energie, měl jsem chuť a naději. Pořád se to ale zlepšovalo a cítil jsem, že jsem vlastně dostal dar -přežil jsem. Nitky se spojovaly a taky jsem potkával spoustu lidí, kteří mi pomáhali. Začal jsem všechno vidět jinýma očima a uvědomovat si, že stačilo pár vteřin, a nemusel jsem se vůbec probudit. Najednou mi bylo jasné, že postoj typu „tady jsem já chudák, litujte mě“ nikam nevede. Teď o tom mluvím po sedmnácti letech, ale asi bych takhle mluvil i před pěti deseti lety, jen se některé věci zpřesnily. Můžu dělat, co chci... Potkal jsem lásku svého života, mám úžasnou rodinu. Všechno se naplňuje.
