Spousta dveří mi nabízela své kliky

  16:22

Jan Potměšil | foto:  Tomáš Krist, Lidové noviny

PRAHA - Jan Potměšil je čerstvý umělecký šéf Divadelního spolku Kašpar, v úterý obhajoval na pražském magistrátu žádost o grant, zkoušel, pendloval mezi divadlem a domovem, protože doma má, jak sám říká, nejhezčí vánoční dárek: syna Jana, který se narodil 6. prosince.

* LN Jak se cítíte coby novopečený otec?

Je to velké štěstí a radost a jsem dojatý, když na to jen pomyslím. Měl jsem možnost být u prvních vteřin jeho života a to bylo úžasné. Takže teď chci být co nejvíc se svou rodinou a zároveň máme v divadle spoustu nových plánů, a tak to budu muset nějak skloubit, abych nic neošidil.

* LN Uměl jste si sebe představit jako otce?

Popravdě řečeno ne. Teď mám kluky dva - staršího syna Šimona, který začal chodit do první třídy, a miminko. Všechno to zažívám poprvé, je to situace, na kterou se nedá připravit ani ji nějak vyspekulovat. Čtu pohádku a pak zase uklidňuju mimino. Je to úžasné.

* LN V divadle jste si od nové sezony přerozdělili úkoly. Co jste změnili?

Změny jsou i nejsou. Kašpar bude dál vycházet z potenciálu, který má, ale proměnili jsme funkce ve vedení, Jakub se stal intendantem, nebo spíš producentem, a šéfuje Divadlu v Celetné, kde jsme v pronájmu, a já jsem uměleckým šéfem spolku Kašpar. V širším vedení je ještě režisér Filip Nuckolls a produkční Pavel Bsonek.

* LN Proč jste se tak rozhodli?

V průběhu minulé sezony byly patrné známky určité únavy materiálu. I Jakub Špalek, který do té doby stál v čele obou subjektů, byl přetížený. A tak jsem cítil, že potřebujeme nový impulz. Nazrál čas, nabídl jsem své služby, vstoupil do širšího vedení a část úkolů a odpovědnosti převzal. Myslím, že teď už se situace uklidnila a divadlo se od nové sezony mohlo nadechnout z plných plic. O prázdninách jsme úspěšně zahájili novou tradici letního speciálu v Divadle v Celetné a pokračovali v tradici hraní na zřícenině hradu Kašperk - tentokrát jsme tak uvedli i Richarda III. Máme spoustu plánů a nápadů.

Jan Potměšil* LN Co by to mělo být?

Co se týká konkrétních plánů, už zítra bude obnovená premiéra Havlovy Audience v kombinaci s jeho aktovkou Chyba. V nejbližší budoucnosti chystáme dvě premiéry - první české uvedení současné ruské hry Alexandra Stroganova Vertigo a Koltesův Boj černocha se psy. Počítáme také s oblíbenými speciály - vánočním i májovým. V létě chceme hrát od poloviny června do poloviny září. Pro diváky, kteří chtějí v tuhle dobu chodit do divadla, a pro ně nastudujeme Vančurovo Rozmarné léto.

* LN Mluvil jste ještě o nápadech jen ve stadiu zrodu. Oč půjde?

Uvažujeme o tom, že bychom připravili velký projekt - klauniádu. Zkoušíme různé možnosti a měl byl to být jeden příběh, který by zahrnul všechna klasická klaunská čísla a improvizace. Tvar a scénář vlastně neexistuje, ale vzorem nám tak trochu je slavná inscenace na Provázku Pezza versus Čorba. Rádi bychom také uvedli v syrovém stavu Komenského Labyrint světa ráj srdce, pořád nám připadá, že je to nevytěžené téma. No a konečně chceme původním textem uzavřít volnou trilogii, kterou jsme zahájili Hamletem a pokračovala Stoppardovou hrou Rosencrancz a Guilderstern jsou mrtvi. Hra by zrekapitulovala prehistorii tragédie - vztah Gertrudy a Claudia. Pracuje na ní Jiří Stránský a supervizi má Milan Lukeš.

* LN Kašpar vznikl jako generační divadlo a vydržel 16 let, což je docela rekord. Jak jste to dokázali?

To je záhada. Krásná. Ale možná Kašpar vydržel tak dlouho právě proto, že se z původně generačního divadla změnil v soubor, v němž nechybí zkušení herci starší generace, a zároveň do něj přicházejí i mladí. Zůstali jsme mimo jiné i proto, že nám zůstala radost z divadla a schopnost komunikovat a řešit problémy společně. A dalším jevem, který dodává souboru novou energii a občerstvuje ho, je to, že herci se k nám pravidelně vracejí. Když někoho oslovíme a on u nás hostuje, zpravidla nezůstane jen u jedné spolupráce. To nás pochopitelně těší. A ještě příjemnější je, když to není náš vrstevník, ale zkušenější kolega. Říkáme si, že jsme ho museli něčím zaujmout.

* LN Kašpar vám pomohl vrátit se na jeviště po úrazu. Jak jste to zvládal?

Jakub za mnou přišel v létě asi rok a půl od havárie a nabídl mi, abych s nimi začal dělat divadlo. Smál jsem se a říkal mu, že se zbláznil. V té době jsem řešil, jestli vůbec můžu vyjet na ulici mezi lidi, a on na mě šel s divadlem. Ale domluvili jsme se a začali v Rokoku se hrou Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem. Moje postava seděla v hledišti, což bylo pro mě optimální - nebyl jsem hned vystrčený na jeviště. V souboru jsme se všichni znali a některé věci nám nedělaly problémy, ale zpočátku kolem mě chodili trochu po špičkách. Projevovalo se to různě, pořád jsme se blokovali a ve vzduchu visela otázka, jestli nepotřebuju pomoc. A pak se to tak vyřešilo, oni pochopili, že když budu něco potřebovat, řeknu si. A ve chvíli, když jsme to přestali řešit, všechno se uvolnilo, vzájemně jsme se osvobodili a bylo to naprosto přirozené. Postupně jsem začal normálně hrát na jevišti - v Katynce z Heilbronnu, pak v Ondině a definitivně se to zlomilo při Růži pro Algernon.

* LN Ještě ji hrajete?

Hrajeme, už jsme měli pět set čtyřicet pět repríz a dvě stě dvě repríz Richarda III. Obě inscenace chceme hrát dál, ohromně nás baví a pořád fungují,

* LN Dokázal jste svůj život uchopit a žít ho podle vlastní vůle a představ. Navzdory tomu, co vás potkalo, jste se nevzdal. Bylo to hodně těžké?

Určitě bylo. Nikdo nevěděl, kam se to bude ubírat, možností bylo nekonečně mnoho. Jedny dveře se zabouchly a řada dalších nabízela své kliky. Byl jsem vděčný, že žiju, že jsem tu mohl zůstat. A realita mně říkala - tak se ukaž: jdeš do života, nebo do ustrnutí a lítosti. Mě ale všechno volalo do života. Otevřela se stavidla energie, měl jsem chuť a naději. Pořád se to ale zlepšovalo a cítil jsem, že jsem vlastně dostal dar -přežil jsem. Nitky se spojovaly a taky jsem potkával spoustu lidí, kteří mi pomáhali. Začal jsem všechno vidět jinýma očima a uvědomovat si, že stačilo pár vteřin, a nemusel jsem se vůbec probudit. Najednou mi bylo jasné, že postoj typu „tady jsem já chudák, litujte mě“ nikam nevede. Teď o tom mluvím po sedmnácti letech, ale asi bych takhle mluvil i před pěti deseti lety, jen se některé věci zpřesnily. Můžu dělat, co chci... Potkal jsem lásku svého života, mám úžasnou rodinu. Všechno se naplňuje.

Vstoupit do diskuse (17 příspěvků)
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.