Dnes má za sebou Jihočeské divadlo sto let existence a k tomuto výročí vydalo objemnou a výpravnou knihu mapující osudy profesionálního českého divadla v jihočeské metropoli. Divadlo vzniklo jako vícesouborové, mělo činohru, operu, operetu a malý balet. Rok 1919 znamenal v řadě českých a moravských měst novou divadelní éru, po založení republiky se ustanovovaly české stálé scény a zpravidla nesly přízvisko národní. I nově vzniklé budějovické divadlo se jmenovalo Jihočeské národní divadlo, přízvisko národní bylo chápané ve smyslu zemském.
Kniha podrobně a s mnoha zajímavými detaily líčí historické i jiné peripetie a jednoznačně z nich vyplývá, že Jihočeské divadlo patřilo k těm scénám, které se mohly v různých dobách vykázat zajímavými érami i tvůrci. I doba 19. století, tedy předchůdců, je zde popsaná barvitě, zmiňuje také zdejší nešťastné poslední vystoupení J. K. Tyla v roce 1856; na smrt nemocný dramatik dohrál představení své hry Chudý kejklíř z posledních sil, z divadla ho museli vynést a nedlouho poté ve Vodňanech zemřel.
Tablo Jihočeského národního divadla 1920-21.
Kniha je strukturována chronologicky a podle dějinných mezníků, autorky hlavních statí jsou Marta Zavřelová a dramaturgyně Alena Kožíková, která v Jihočeském divadle strávila šedesátá léta a odešla odtud do Ornestových Městských divadel pražských, o divadle psala i diplomovou práci. Právě šedesátá léta patřila i zde k nejzajímavějším, ale zmínit je třeba aspoň některé osobnosti, které byly s divadlem ve 20. století spjaté, vždyť prvním uměleckým šéfem by režisér Karel Dostal. Působili zde například režiséři Miroslav Macháček, Václav Hudeček, Karel Konstantin, Milan Fridrich, dirigent Iša Krejčí, Dalibor Brázda, scénograf Joanes Brehms, kostýmní výtvarnice Helena Anýžová.
Obě autorky pracují s prameny, citují dobové kritiky a využívají i jiné publicistické útvary, příběh divadla má jasné kontury i barvitost, snaha je sledovat vždy nosnou linii tvorby ve složitosti doby. Hodně dramaticky vyznívá třeba kapitola věnovaná době německé okupace. Je spojená s vlasteneckým úsilím dramaturga, režiséra a ředitele ve 30. letech Josefa Stejskala, který byl za heydrichiády zatčen a popraven, další pronásledovanou osobností byla herečka a někdejší ředitelka Monika Jeřábková, která zemřela na zápal plic v Ravensbrücku. Budovu divadla už v roce 1941 zabrali němečtí okupanti, divadlo pak hrálo v různých jihočeských městech.
V šedesátých letech v divadle realizoval své projekty lotyšsko-německý výtvarník a scénograf Joanes Brehms. Pro hraní objevoval nové a nedivadelní prostory, například Maškarní sál krumlovského zámku a především v roce 1958 projektoval otáčivé hlediště v krumlovské zámecké zahradě. Byl také šéfem výpravy a s režisérem Konstantinem zakládal po válce Jihočeský divadelní festival.
Nesmírně zajímavá je i kapitola věnovaná stavebnímu vývoji budovy divadla, se všemi peripetiemi včetně vybombardování v roce 1945. Jsou zde zaznamenány i marné pokusy o výstavbu nového sídla (projekt manželů Machoninových či Bohumila Kříže a Josefa Syrovátky), vznik druhé scény JČD a nechybí rekonstrukce ze 70. let minulého století i poslední přestavba z roku 1990.
V 90. letech se v Jihočeském divadle podařilo vytvořit model, který v sobě uměl spojit požadavky kladené na provoz regionální scény, která musí zohlednit diváckou schůdnost, a umělecky ambiciozní program.
Bylo to díky řediteli Jiřímu Šestákovi a také šéfům souboru: činohru vedl talentovaný Martin Glaser, který s dramaturgyní Olgou Šubrtovou kladli důraz na současnou zahraniční tvorbu a původní domácí hry, přivedli také do divadla zajímavé hosty, režiséry i dramatiky: Davida Radoka, Michala Langa, Břetislava Rychlíka a další. A také Petra Zelenku, který pro Budějovice píše hry a pravidelně zde hostuje jako režisér. Glasera, jenž odešel na post ředitele Národního divadla, vystřídala zkušená režisérka Jana Kališová a nyní činohru vede mladá a energická Martina Schlegelová.
Operu šéfoval kromě jiných Josef Průdek, který se zasloužil o mezinárodní úspěchy, například na otáčivém hledišti uvedl Leoncavallovy Komedianty s Josém Curou.
Kniha je vzorně vybavená soupisy uměleckých souborů, repertoáru, jmenným rejstříkem a soupisem literatury. Její výhodou je, že není jen vyčerpávajícím souborem dokumentů, ale také čtivým příběhem divadelního života jednoho města.
