Prý postrach novinářů. Prý neřízená střela. Letos šedesátiletý muzikant Goran Bregovič je přitom charismatický muž s bohémsky unaveným hlasem. Narodil se v Sarajevu, ale už dávno je mezinárodní značkou. Žije v Paříži, úzce spolupracoval s Iggym Popem nebo Jane Birkinovou. Dřívější rocker získal letos v dubnu cenu britského časopisu Songlines pro nejlepšího umělce world music na světě. V Římě přišlo na jeho koncert pod širým nebem půl milionu diváků. V Česku, kde často koncertuje, je známý jako autor hudby k filmům Emira Kusturici Dům k pověšení nebo Underground. Před úterním koncertem na pontonu na Vltavě přilípl na čelo svých muzikantů ze Svatebního a pohřebního orchestru bankovky a se sklenkou moravské slivovice v ruce zahrál mimo jiné – Alkohol.
LN Prý jste předloni spadl z třešně.
Ano, byla to hezká zkouška vlastního pohřbu. Francouzský ministr kultury poslal telegram, král s královnou košíček ovoce. Majitelé restaurací věnovali bujón a dušené maso. Psali mi blízcí i vzdálení příbuzní, cikáni z Německa. Bylo nemilé zlomit si vaz, ale bylo fajn vědět, že je tady někdo, kdo mi přeje uzdravení. Znáte tenhle nový sarajevský vtip?
Goran BregovičPije pouze moravskou slivovici. Jeho poslední CD Alkohol má dvě části: Slivovice a Šampaňské. Je mu šedesát, jako šestnáctiletý hrál v sarajevské kapele Bestije, založil také slavný jugoslávský band Bílý knoflík (Bijelo Dugme, 1974–1988). Kapela se symbolicky znovu spojila na pár koncertů v roce 2005, jako výraz nostalgie nad bývalou Jugoslávií. Napsal mimo jiné filmovou hudbu k legendární válečné tragikomedii Underground, kterou natočil Emir Kusturica, žák otakara Vávry a absolvent FAMU. Snímek vyhrál Zlatou palmu v Cannes (1995); hlavní píseň filmu, Kalašnikov, už dnes zlidověla. Slavný je i Kusturicův – a Bregovičův – snímek Arizona Dream (1993) s Johnnym Deppem. I když nerad, bývá považován za symbol staré Jugoslávie, tedy symbol jednoty Srbů, Chorvatů a muslimů. |
LN Neznám. Sarajevo má vlastní vtipy?
No jistě! Jeden z poslední doby: Přijde uchazeč o zaměstnání na přijímací pohovor a tam mu říkají: "Ze začátku budete brát dvě stě eur měsíčně. Ovšem později, později si můžete vydělat až pět set eur." On se zvedne: "OK, přijdu později."
LN Jak vám válka změnila život?
Než začala, byl jsem stará rocková hvězda. Taková ta klasická, olysalá, relativně bohatá. Koupil jsem si domek na ostrůvku v Jadranském moři a pomalu se chystal do důchodku. Žádné šňůry, žádné hraní na playback, dost jsem se na ten důchod těšil. Když začala okupace Sarajeva, byl jsem zrovna v Paříži. A tak to začalo. Za časů kapely Bílý knoflík, kterou jsem v roce 1974 založil, se moc nemakalo, byl socialismus. Skutečně dřít jsem se naučil až ve Francii: od té doby, co jsem exulant, pracuji osm hodin denně jako každý normální člověk.
LN Odhaduje se, že během téměř čtyřleté blokády Sarajeva zemřelo ve městě dvanáct tisíc lidí, z toho patnáct set dětí. Jak jste tehdy navazoval spojení s rodiči, s rodinou?
Ze Sarajeva k nám chodili jen strašně kusé zprávy. Třeba: snipeři zastřelili tetičku. Ani jsme nevěděli jakou tetičku. A pak jsem během jediného dne přišel o všechen majetek, najednou, úplně o všechno. To víte, my rockové hvězdy máme všeho až přespříliš. Nejdřív jsem si zoufal. Pak jsem pochopil, že se tak moc nestalo. Časem mi začaly chybět fotky spolužáků ze střední školy, deníky, které jsem si vedl při cestách po světě, skeče, spíš drobnosti. Ta válka mě prostě zásadně změnila.
LN Změnila se i vaše hudba.
Přestal jsem nosit idiotské rokenrolové kostýmy. Veškerá rutina šla stranou, žádný odpočinek, stal jsem se permanentním začátečníkem. Mám velmi komplikovanou rodinu, moje matka je Srbka, otec Chorvat a má žena muslimka, tak si dovedete představit, co se s námi během války dělo.
LN Co se s vámi dělo?
Především jsem je musel všechny uživit. Dřív jsem si říkal, že budu dělat věci na objednávku jen v případě, že bych je rád dělal i zadarmo. To se tedy válkou výrazně změnilo. Bral jsem kdeco: hudbu pro reklamy na parfémy, oleje a margaríny. Složil jsem hudbu snad k třiceti filmům. Pak jsem naštěstí vydělal dost peněz, abych toho mohl nechat.
LN Jak vás napadlo čerpat z klasické balkánské hudby?
Pár věcí, které moje kapela Bílý knoflík za totality udělala a nebyly to úplné sračky, bylo spojeno s tradičními lidovkami. Tak jsem to cítil vždycky. Pamatuju se, jak jsem byl poprvé na předávání cen MTV v New Yorku. Seděly tam megastars s elektrickými kytarami – a najednou vstoupila jemenská zpěvačka Ofra Haza, pracovali jsme spolu. Měla tradiční kroj a zazpívala jednoduchou milostnou píseň, bez doprovodu. Malinká žena z malinké kultury ohromila Ameriku. Tehdy jsem si řekl, že velkým kulturám nezbude nic jiného než trochu krást malým. 
LN Nedávno jste získal významnou cenu britského časopisu Songlines jako nejlepší etno umělec. Vážíte si jí?
Tuhle jsem se viděl s Ericem Claptonem v Bělehradě, poslal mi vzkaz, že by se se mnou rád seznámil. Řekl mi, že o mně poprvé slyšel od režiséra Martina Scorseseho, který mu věnoval mé první cédéčko. To mi udělalo větší radost než celá cena. Vždyť já jsem jenom fidlal ze striptýzového baru…
LN Ale to už je hodně dávno, ve striptýzu jste začínal.
Bylo by strašně snadné zůstat barovým muzikantem celý život. Hele, dřina to není, prachy slušný, holky úžasný. Ale pak jsem jednou hrál v Itálii na ulici, bylo mi osmnáct, a uslyšel jsem Erica Claptona. Okamžitě jsem pochopil, co to je volná, svobodná tvorba. Zkusil jsem hrát jinak, jenže netrvalo ani týden a už mě z baru vyrazili na dlažbu – i s mou volnou tvorbou. A najednou tenhle Eric Clapton, který mi tehdy v Itálii navždy změnil život, stojí u mých dveří, pije se mnou kafe v mojí kuchyni a povídáme si o životě!
LN Vždycky před vystoupením lepíte svým muzikantům bankovky na čelo. Nedostávají peníze na účet?
Samozřejmě dostávají. Ale na Balkáně je zvyk dávat muzikantům peníze před koncertem. Jinak by se jim prostě špatně hrálo. 
LN Opravdu při koncertech pijete?
Jistě, mám v požadavcích, že na scéně musí být alkohol. Někdo by si mohl myslet, že jsem alkoholik, ale já piju jen při vystoupení – a to ještě jen jednu dvě skleničky moravské slivovice. Nestydím se za to: My Balkánci nemáme klasickou hudbu, muzika byla vždycky jen na mejdany. Když Monteverdi psal Orfea, orali jsme na Balkáně s voly, chovali krávy a rybařili. Naše tradiční hudba byla vždycky jen kulisou pro pití. Takže Alkohol je skromným pokusem o hudbu, ze které by mohli mít radost lidé opilí – a snad i střízliví.
LN Proč jezdíte tak často České republiky?
Líbí se mi tu. Ty nejlepší barové tanečnice byly vždycky Češky: krásné, vzdělané a inteligentní. Vyrůstal jsem s Hrabalem a Škvoreckým, můj velký přítel Emir Kusturica studoval FAMU. V každé rodině, kterou jsem v dětství znal, byl nějaký ten dědeček, který mluvil o skvělých jugoslávských inženýrech, kteří před druhou světovou válkou studovali v Československu. V devadesátých letech jsem tu potkal a skamarádil se s uprchlíky ze Sarajeva, kteří mají stejný osud jako já, jen se neukrývali v Paříži, ale v Praze. Mnoho z nich tu taky zůstalo. Tak se mi zdá, že Česko dobře znám.
