Mapováním výroby mistrovských kytar v sudetském Schönbachu/Lubech se zabývali dvacet let. „Dlouho jsme zvažovali, zda výstupem projektu má být CD s výpravným bookletem, nebo spíše výpravná publikace s CD. Rozsah materiálu, který jsme měli k dispozici, si nakonec řekl o druhou cestu,“ píší v knize, která má nakonec přes 350 stran velkého formátu s množstvím barevných fotografií.
  |
Na kvalitě neslevili autoři ani na CD příloze. Ta obsahuje instrumentální verze osmnácti vesměs velmi známých písní od předválečných „trempíren“ přes songy Jaroslava Ježka a Semaforu k popovým hitovkách 60. let a moderním trampským písničkám bratří Ryvolů. Ti ostatně byli jedněmi z muzikantů, kteří nástroje, o nichž kniha pojednává, nejvíce proslavili.
České „džibsonky“
První zprávy o výrobě hudebních nástrojů v Schönbachu pocházejí z roku 1723, šlo o houslařskou dílnu. Od následujícího století se zde nástrojařská výroba a obchod výrazně rozmáhaly, k čemuž přispěla i tamní odborná hudební škola, jež měla samostatnou nástrojařskou větev.
Od 30. let se v katalozích schönbašských výrobců, zaměřených převážně na housle, začaly objevovat tzv. jazzové kytary neboli archtopy, vyznačující se klenutými deskami a většinou výřezy ve tvaru písmene f. Ty ve světovém měřítku nejvíce proslavila americká firma Gibson a instrumenty z Schönbachu/Lubů bývají často nazývány „české gibsonky“ (název bývá některými uživateli dodnes nesprávně čten „džibsonky“).
Schönbach byl nástrojařským centrem, které dalo vlivem historických okolností světu i dvě globálně proslulé německé značky. Pocházela odtud rodina Höfnerů, jejichž atypickou baskytaru „houslového“ tvaru proslavil Paul McCartney. A schönbašským rodákem byl také Fred Wilfer, který po odsunu založil firmu Framus, na jejíž nástroje hrála řada světových hráčů a pojmenovala se podle ní v 60. letech i kapela Michala Prokopa Framus Five.
Jeden příběh
Autoři se v knize obsáhle věnují obzvláště nástrojařské rodině Bräuerů. Zakladatel rodu Anton Bräuer si první dílnu otevřel v Schönbachu v roce 1896. Jeho pokračovatelem byl syn Alfred, klíčová postava celého „příběhu“, který výrobu usměrnil ve 30. letech k jazzovým kytarám. Válečné období znamenalo naprostý výrobní útlum, Alfred Bräuer byl navíc povolán do wehrmachtu. Návrat po válce nejprve nepřicházel v úvahu, založil si dílnu v Bavorsku. V Lubech měl ale rodinu a v roce 1947 se mu podařilo v rodišti znovu usadit.
Už nemohl pracovat „sám na sebe“, jeho výroba spadala pod družstvo, následně národní podnik Cremona; ve své staré dílně pracoval jako zaměstnanec a ve své někdejší vile musel platit nájem za byt. Přesto z jeho rukou i nadále vycházely mistrovské nástroje. Až do roku 1965, kdy Cremona Luby převedla výrobu z malých dílen do velké továrny, čímž kvalita nástrojů spadla o mnoho tříd níže. Bräuer odešel do důchodu a vystěhoval se za svým synem do Německa. A tehdy také skončila slavná éra opravdových kytarářských fachmanů z českých Sudet.
