LN: Víta Kalvodu znáte přes pět let, ale seznámili jste se kvůli jinému projektu. Jak jste se dostali k filmu o jeho soukromí?
Oslovil mě s nabídkou, abych natočil film z prostředí finančního poradenství, v němž pracoval jako ombudsman. V hospodě, kde jsme se sešli, mě ale brzo přestalo zajímat, co mi nabízí, víc jsem přemýšlel, co to je za člověka. Rozpovídal se o svém osudu tak, že jsem mu ještě té noci napsal e-mail, jestli ke svému vyprávění nemá i nějaké zápisky. Poslal mi stránky, které už kdysi psal, měly literární úroveň a autentický pel a já mu nabídl spolupráci. On pak chodil každý den v Brně do parku a tam datloval kroniku svého života. Dlouho jsme se z ní snažili postavit kompaktní tvar. Jenže nám to pořád kynulo do olbřímích rozměrů, a když je příběh vrstevnatý a má románový rozměr, může z něj být jen seriál. Filmy jsou povídka a novela, při jakémkoliv ořezávání z příběhu zbývá anekdota nebo jen stín.
LN: Tak jste se vrátili od fikce k dokumentu?
Scénář té hrané verze mě nebavil, bylo to tísnivé sociální drama, kterých tu je x. Široké plátno osudů, které mi připomínalo Barryho Lyndona, kde ambivalentní hrdina prochází různým prostředím a jediné, co mu zůstává, je láska k rodině, se mi nedařilo propojit do krátkého příběhu. A na tříhodinový film tohohle typu jsem si jako na hraný režijní debut netroufal. Věděl jsem ale, že se Vítek chystá do Ruska za bývalou ženou, a napadlo mě, že ta cesta může rámovat vyprávění o charakteru protagonisty.
LN: Film je poměrně lyrický. Říkají vám diváci, jak na ně zapůsobil?
Po premiéře jsem měl plný mobil textovek, především od žen. Divácké očekávání je u dokumentu jiné, lidé víc řeší konkrétní postavy, které od sebe odosobňují. Mým velkým úkolem bylo, aby i takto osobní film obsahoval univerzálie, hlavně co se týče vztahů s rodiči a dětmi. Aby si diváci v kině prožili svá vlastní témata.
Moje téma nejlépe shrne věta, která se ozve ze sluchátek Gríši, poslouchajícího v autě namluvené příběhy, a zní: Člověk musí vždycky napravit to, co pokazil.
Práce s tím, co uslyšíme ze sluchátek, byla mravenčí, nechtěli jsme, aby to bylo didaktické. Párkrát jsem se snažil zdůraznit, že Gríša poslouchá drama o nápravě věcí, že žije nějakou svou verzi onoho příběhu. U Vítka se to pokazilo, jeho rodina už nebude nikdy úplná, ale člověk má šanci se aspoň maličko proměnit a neopakovat chyby, které dělal dřív.
LN: Vy sám ve filmu vidět nejste. Jak moc jste vstupoval do jeho průběhu?
Nějaké situace jsem předvídal díky tomu, že jsem Vítka znal. Každý nasazujeme nějakou masku, máme oblíbená slova a reakce, na které se pak při dokumentu čeká. Ale protože jsem nevěděl, co se přesně stane, každý druhý den jsem vstupoval do situací, rozehrával je a tematizoval roli štábu. Snažil jsem se vyrobit pojistku, kdyby příběh sám nedokázal obstát. Pak by se z filmu stala spíš rozprava o metodě a hledání. Nakonec mi přišlo, že i když Gríša dobře glosoval, v čem mu ten film pomáhá a v čem ho otravuje, ta metarovina moc uhýbala od hlubinnějšího tématu.
LN: Jaké bylo natáčení s tehdy čtrnáctiletým klukem?
Mám syna, který byl v době natáčení jen o maličko mladší než Gríša, takže jsem na to byl dobře připravený. Věděl jsem, že jeho chování souvisí s věkem, přijal jsem to a snažil jsem se mu nepřekážet a nikam ho netlačit. Gríša byl suverénní a uvolněný, takříkajíc neměl špatné klapky, zatímco u Víta se před kamerou projevovala sebekontrola a sebereflexe. Gríša byl pro nás dar, i z hlediska energie filmu a jeho vývoje od zalezlého nerudného kluka k vtipálkovi, který se snaží tátovi pomoct v pátrání. On je pro nás vlastně i hlavní hrdina. Na něm se téma rozdělené rodiny projevuje nejvíc. Tatínek táhne naraci, ale Gríša zprostředkovává možnost se na oba dva víc naladit.
LN: Na začátku působí jejich cesta takřka jako komedie.
Zažil jsem pár projekcí, kde vystupovali skoro jako stand-up komici. Třeba na moravské předpremiéře v Kyjově měl Gríša černě nalakované nehty, lacláče a ve všech kapsičkách flašky s vodou, které během debaty všechny vypil a s nimiž žongloval.
LN: Měli Kalvodovi k filmu nějaké výhrady? Chtěli třeba něco vystřihnout?
Ne. Asi proto, že jsme se znali tak dlouho. Vít je po svém působení ve finančním byznysu výsostně podezíravý, ale za tu dobu pochopil, že ho nechci podvést. Gríšu natáčení zajímalo, tehdy totiž přemýšlel, že bude youtuber. Během střihu mu to bylo už jedno, spíš nechápal, jak mohl tenkrát chodit takhle oblíkaný. Vítek se samozřejmě bál o svůj obraz. Pořád má strach, že tam je za losera. Ten film docela otevřeně rekapituluje jeho životní průser, to vyžaduje odvahu. Hodně jsme to řešili a Vítek přijal, že se pokusím z jeho osudu vytáhnout podstatné věci a stvořit příběh, který ho přesáhne. Že to je moje verze jedné vrstvy jeho života, že se musí připravit na to, že ho lidé budou hodnotit a kastovat, ale že jde vlastně o fikční svět, do kterého si lidé projektují své zkušenosti. On nebude jiný tím, že poběží v pár kinech a pak bude viset na HBO GO. Divácká reakce je projekcí vlastních světů.
LN: Proč mezi premiérami Dálavy a vašeho předchozího filmu Pod sluncem tma uplynulo osm let? Prý jste čelil pochybám o své práci.
Pracoval jsem před Dálavou na dvou látkách, které se týkaly ještě komplikovanějších lidských osudů, u nichž mě dostihl etický rozměr. Jednou z nich byl příběh člověka, který žil ve skryté identitě. Pochybnosti, co dělat, jak a proč, má asi každý. Svět filmařů je bizarní. Prodáváme nějaké varianty příběhu. Místo toho, abychom se je naučili správně prožívat, snažíme se vysvětlovat ostatním, jak je mají prožívat oni. Je to takové pohádkářství. Já navíc potřebuju výzvu, pokaždé chci film natočit v jiném stylu. Nechci opakovat, co už jsem jednou udělal a nějak to fungovalo. Po Pod sluncem tma jsem měl spoustu nabídek, abych natočil něco podobného. Já to všechno odmítal, trochu pyšně jsem trval na tom, že téma musí vzejít ode mě. I nabídky na hrané věci jsem odsouval. Teď už si rád přečtu scénář od někoho jiného.
LN: O hraném filmu stále uvažujete?
V Dálavě jsou vrstvy, do kterých jsem se nechtěl pouštět, aby nevzniklo dokuporno, v hraném filmu bych k nim přistupoval jinak. K tomu ve filmech svých studentů i kolegů pozoruju, že vztah protagonistů k dokumentu se proměnil. Lidé dřív neřešili, co z nich někdo udělá, neměli problém se natáčet. Ale doba sociálních sítí znamená, že buď se lidé bojí a striktně natáčení odmítají, nebo se připravují na sebeprezentaci a předvádějí se. Upřímné filmy se dají natáčet snad už jen o vědcích nebo dětech. Pětiletý komplikovaný proces s Vítkem nejde absolvovat s každým. Z těchto důvodů zcela vážně přemýšlím, že když to bude stát za to, do fikce bych šel. Ale musí mě to zajímat a musím věřit, že bych to dokázal.
