14. března 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Svět je k pláči, zjistí Lazzaro. Nejcennější na snímku je jeho stylizace

Vytržen z kořenů. Adriano Tardiolo jako Lazzaro. Snímek Šťastný Lazzaro (2018).... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vytržen z kořenů. Adriano Tardiolo jako Lazzaro. Snímek Šťastný Lazzaro (2018).... | foto: AEROFILMS

ŘÍM Podobenství Alice Rohrwacherové připomíná, s jak silným účinkem se film může blížit snu.

Na počátku snímku Šťastný Lazzaro byla někdejší skutečná událost, která režisérku podle jejích slov ohromila: „Jistá markýza ve střední Itálii využila odlehlosti několika svých pozemků, aby před svými rolníky zatajila konec povinných odvodů sklizně. Když byly v roce 1982 dohody o povinných odvodech nahrazovány nájmem nebo placenou prací, markýza předstírala, že se nic nezměnilo. Tím pádem její rolníci několik let setrvávali v poloslužebném postavení, zatímco staleté, možná tisícileté vykořisťování transformovaly státem regulované smlouvy.“

Kam asi dostřelí? Snímek Šťastný Lazzaro (2018). Režie: Alice Rohrwacherová.
Jak z obalu cédéčka. Snímek Šťastný Lazzaro (2018). Režie: Alice Rohrwacherová.

V takové situaci zaostalé nevědomosti se nacházejí hrdinové snímku: komunita drobných rolníků pracuje do úmoru na tabákové plantáži, ale u markýzy jim přesto jen narůstá jakýsi smyšlený dluh. Od okolního světa je dělí mělká říčka, z níž mají ovšem venkované takovou hrůzu, že ji nikdy nepřekročí. Jednoho dne se však shodou okolností o stavu věcí na markýzině panství dozvědí úřady, rolníky bleskurychle osvobodí a odvezou pryč. Až na jednoho – titulního hrdinu Lazzara. Dobrácký otloukánek, který nikdy nikomu neodmítne službu a nikomu nepřičítá zlé úmysly, se nechal zaplést do bezohledné hry znuděného markýzina syna a v důsledku toho zůstal na panství opuštěný, a dokonce – v souladu se svým jménem – zdánlivě mrtvý. Procitá po dlouhých letech a vydává se za svými blízkými do města. Nachází je coby rodinu drobných podvodníčků živořících na okraji společnosti. Hlavou této rodiny je energická Antonia (hraje ji režisérčina sestra Alba Rohrwacherová); zjevení ztraceného Lazzara, který na rozdíl od ostatních vůbec nezestárl, na ni na chvíli zapůsobí posvátnou silou, ale za chvilku už se Lazzara pokouší zapojit do svého politováníhodného byznysu. A je-li existence „osvobozených“ rolníků po všech stránkách ubohá, ještě mnohem trapnější je nablýskaná bída nyní již stárnoucího markýzina syna, mezi nímž a jeho bývalými poddanými stále trvají ozvuky někdejšího nerovného vztahu.

Pochopitelně jde o podobenství, které postihuje vývoj italské (potažmo evropské) společnosti od feudálního uspořádání po modernizaci, která přinesla osvobození a rovnost, někdy však spíše v rovině proklamací než v reálném provedení.

„Pomocí Lazzarových dobrodružství jsem chtěla – co nejjemněji, s láskou a humorem – popsat tragédii, která zničila mou zemi, a to cestu od materiálního středověku ke středověku lidskému: konec rurální společnosti, odchod tisíců lidí, kteří nevěděli nic o modernitě, k hranicím měst, jejich odevzdání toho mála, co měli, aby měli ještě méně,“ říká Alice Rohrwacherová. Postava dobrotivého Lazzara jí přitom slouží jako memento, připomínka přístupu ke světu, který je reálně možný a nespadá do sféry nadpozemských zázraků, ale přesto jej málokdo, v jakékoli společenské vrstvě, dokáže zaujmout, nebo alespoň ocenit. Bajka o Lazzarovi totiž není jen schematické vylíčení třídního útlaku, ale také připomínka toho, že být vykořisťovaný ještě automaticky neznamená být dobrý a že utlačovaní si často najdou někoho, koho je možno utlačovat ještě víc. Lazzaro je možná bezbřeze naivní, ale film Alice Rohrwacherové takový není: lidskou povahu líčí bez příkras.

Nejcennější na tomto snímku je ovšem jeho celková stylizace, která připomíná, jak úžasné jsou možnosti filmaře (a vůbec autora), když si dokáže vytvořit vlastní svět podléhající osobitým zákonitostem, který skutečnost zrcadlí, ale nekopíruje. Sen může zanechat silnější dojem než zážitek v bdělém stavu a film se někdy dokáže takovému snu přiblížit. Většina současných filmařů jako by na toto kouzlo málem zapomněla; že má mladá italská režisérka (je ročník 1981) svým přístupem blíž k těm někdejším, ostatně dokazuje i tím, že natáčí na klasickou filmovou surovinu. A vyjadřuje se přitom ke skutečnostem zcela aktuálním.

Šťastný Lazzaro

Itálie 2018

Režie a scénář: Alice Rohrwacherová

Hrají: Adriano Tardiolo, Luca Chikovani, Alba Rohrwacherová.

Premiéra 14. 3.

Marcel Kabát

Autor

Marcel Kabátmarcel.kabat@lidovky.czČlánky

Každá ponožka jiná na podporu lidí s Downovým syndromem
Každá ponožka jiná na podporu lidí s Downovým syndromem

21. března je Světový den Downova syndromu, který bývá označován také jako Ponožkový den. Podpořit lidi s tímto postižením může každý. Stačí si obléknout veselé ponožky a hlavně každou jinou.

Najdete na Lidovky.cz