Zatímco knižní veletrh v Lipsku zasypal letos v půli března sníh, Prahu zalilo navzdory deštivým předpovědím slunce. A protože levé křídlo výstavního paláce kryje i deset let po požáru provizorní plachta, bylo vevnitř pořádně horko. Izraeli jako hlavní hostující zemi to ale nevadilo. Stejně tak návštěvníkům izraelského programu. Třeba na akcích Davida Grossmana, který uváděl svůj nový román Přijde kůň do baru, nebylo k hnutí. A podobně jako na slavnostním zahájení se i tady mluvilo, navzdory západním veletržním trendům, víc o literatuře a míň o politice – o negativních vlivech současných médií, ale především o síle vtipu a obrozující moci slova.
Dobře vidět bylo i na hlavní témata. Zejména komiks se návštěvníkovi pletl před oči skoro na každém kroku. Ve formátu výstav, diskusí, knižních novinek (třeba Moebia nebo jeho parťáka Alejandra Jodorowského, který se z osobní účasti na veletrhu nakonec omluvil).
Fandové Rychlých šípů vykoupili obratem kolekci „úžasných nových dobrodružství“, kterou k poctě Jaroslava Foglara & spol. realizovala padesátka současných českých komiksářů. Autorská dvojka Catel & Bocquet vysekla hlubokou poklonu slavné tanečnici Josephine Bakerové. A Reinhard Kleist komiksově pojednal fenomenálního Nicka Cavea.
  |
Skla, ohrady, práce drobná
Svět knihy letos hostil přes dvě stovky stánků. Zúčastnilo se šestadvacet zemí. Bodů ve čtyřdenním programu bylo víc než pět set padesát. Účinkujících daleko přes šest set. Pestrost zaručena. Návštěvník měl dokonce dojem, že uvnitř veletrhu se konají ještě jakési privátní podveletrhy: Euromedia za sklem, Albatros za vysokou ohradou. Čtrnáct malých nakladatelů zvolilo stan na ploše před palácem. Bylo tam blíž na vzduch i na trávník, k barmskému bistru i ke kolumbijské kávě. Podle ředitele Auera se „rozšíření programu a dalších aktivit mimo Průmyslový palác osvědčilo. Lidé si to užívali, mělo to charakter literárního pikniku.“
Překladatele natahují na Skřipec. Někdy nám hrozí i žalobou, říká Alena Lhotová |
Za skly a ohradami ovšem trochu zanikala „práce drobná“. Třeba menší literární a knižní ceny. Cenu Česká kniha, která prosazuje českou literaturu v zahraničí, získala Alena Mornštajnová za román Hana. Audioknihou roku je Kingův horor To. Na Skřipec byly nataženy překladatelky memoárů Jeana-Paula Belmonda a tenisty Djokoviče. Cenu Jiřího Ortena pro mladé a nadějné si odnesl Ondřej Macl za titul Miluji svou babičku víc než mladé dívky. Anglický překladatel a bohemista David Short je letošním laureátem Ceny Jiřího Theinera. A Slovníkem roku se stal Nový encyklopedický slovník češtiny.
Něco zásadního
Svět knihy se pod Auerovým vedením zvolna mění. Pořád sice platí, že spousta návštěvníků si sem jde hlavně koupit levnější knihu, případně omrknout vizáž slavného autora, ale přibývá jiných typů publika. Od těch náročnějších, kteří sledují třeba diskusi Juergena Boose a Olivera Zilleho, šéfů hlavních knižních veletrhů v Evropě, po kostýmované fanoušky Hvězdných válek. Auer zvolna opouští model „slavné jméno, slavná kniha“ a snaží se orientovat na obecnější témata, myšlenky, obsahy. Zatím se mu do toho nemíchá tolik politiky jako třeba u zmíněných německých sousedů. A návštěvnost roste.
„Pokud bych měl zmínit nějaké nedostatky,“ říká závěrem Radovan Auer, „jdou na vrub neutěšeného stavu samotného Výstaviště. S tím musíme do příštího roku něco zcela zásadního udělat.“ Držíme palce.
