Svět Maryši není černobílý, říká režisér Jan Novotný

Maryša je jedním z nejznámějších českých dramat. Proč ji znova uvádět? Co vás k tomu vedlo?
Maryša je jedna z nejznámějších především proto, že je jedna z nejlepších. Ale v Praze se nehrála deset let. To jen na okraj. Je to hra, která každým svým detailem přesvědčuje o své kvalitě. Domnívám se, že ta tkví v neustálém pnutí mezi úspornou, aristotelovsky pevnou formou a velmi autentickým, lidským příběhem. Maryša trpí jistou inscenační tradicí, která se vždy po čase nabalí na známé tituly, a tato tradice jakoby nabádala inscenátory k výraznému režijnímu výkladu. Jsem přesvědčen, že takto kvalitní a známý titul ale vyžaduje režijní přístup především textově analytický. Nejde tedy o to, jak nově ukážeme moment otrávení Vávry kávou, ale jakým způsobem vyprávění k tomu dojdeme.

Máte k ní osobní vztah? Ať už ke hře nebo k postavě Maryši?
K Maryše, jako ke hře i postavě, mám vztahy dva. Zaprvé jako divadelník, kdy se s ní potkávám profesně, zadruhé jako Čech, tedy jakýsi spoludědic tohoto národního dědictví. Neznamená to snad, že bych k Maryše přistupoval přehnaně pietně, ale domnívám se, že důsledný analytický výklad textu a silné herecké zpracování, ukáže Maryšu v jejím skutečném světle.

"Naše Maryša je strohá, přesná a cudná," říká režisér Novotný

O které z postav se domníváte, že je opravdu veskrze negativní?
Nemyslím si to o žádné z postav. Svět Maryši není černobílý a právě v tom tkví jeho bohatost. Je plný nejrůznějších lidských pnutí, jejichž původ nemá vždy jen pozitivní nebo negativní základ. Rodiče provdají Maryšu za majetného Vávru ne kvůli vlastnímu prospěchu, ale pro její štěstí. A o její štěstí dbají z čisté lásky k ní. Maryša je dítě, které ještě neumí vnímat svět prostřednictvím zobecnělých, vyprázdněných frází, jako její rodiče. Ti ale už vědí, jak svět funguje a jako každý rodič v každé době, i oni dělají vše proto, aby jejich dcera byla šťastná, zajištěná a v bezpečí. A za to, že to tak nedopadne, nemůže v podstatě nikdo.

Říkáte o Maryše, že byla znásilněná konvencemi, můžete to vysvětlit blíž?
Příběh Maryši zlidověl. Některé slavné repliky se staly frázemi, ze kterých se po čase vytratil obsah. A při tom příběh Maryši je právě takovým to zlidověním a frazeologií přesně vyznačen. Maryša žije ve společnosti, která je z velké části určována obecnými frázemi typu: Rodiče se mají poslouchat, to nese požehnání. Nebo: Odejde-li Vávra, přijde někdo druhej, třetí… Řeči se vedou a voda teče. A stejně tak se otrávená káva v Maryše stala prázdnou společenskou floskulí, které se naší inscenací pokusím vrátit její původní obsah.

Nenecháváme se konvencemi spoutávat my všichni? Není právě tím Maryša aktuální i dnes?
Prázdnota slov, omšelost gest, frazeologie, vyprázdněná dogmata či automatické přejímání, ale i přetáčení společenských pravidel a poměrů je trvalá konstanta našeho světa a trvá od počátku věků a trvat bude vždy. Proměňuje se pouze morální a hodnotový základ, na kterém se to děje. V době života Maryši tuto lidově slovesnou frazeologii určovalo křesťanství. Dnes ji určuje trh. Za sto let ji bude určovat zase něco jiného, ale i pravnuci našich pravnuků budou svázání konvencemi, budou papouškovat zlidovělé slogany a i jejich svět tím bude do značné míry formován.

Režisér Jan Novotný

Čím se bude vaše inscenace Maryši odlišovat? Jste nejspíše v poslední fázi zkoušení. Už má hra jasně dané mantinely?
To je těžká otázka, protože se nikdy nesnažím dělat divadlo, které by se programově odlišovalo. Výsledná odlišnost vždy samozřejmě existuje, ale není programová, je zcela přirozená. Naše Maryša je strohá, přesná a především cudná. Jediné, co snad mohu označit za odlišné je to, že naše Maryša je na začátku i na konci příběhu dítě. Naše Maryša nebude na konci hry tvrdá, životem zdrcená žena, ale nešťastné, nedospělé dítě, o jehož vině na smrti Vávry můžeme vést dlouhé, ale nejednoznačné diskuze.

Na co byste nalákal diváky do divadla?
Na Maryšu. Tedy přesněji řečeno na příležitost ji poznat, pochopi a zažít. Hlavně bych byl rád, kdyby u diváků opadl ten prvotní strach z toho jít divadla na něco, o čem si myslí, že to znají, aniž by to viděli.