„Součástí tohoto filmu jsou záběry ze všech mých děl od roku 1963, stažené scény z internetu i pasáže, které mi darovali moji studenti, natočené jako ,umění‘, včetně záznamu mých přednášek na FAMU i pro veřejnost; cituji z tvorby klasiků, nevyhýbám se ani zprávám z denního tisku, rozhlasu a televize, užívám historické fotografie, reprodukce obrazů, soch a textů, cizích i vzniklých v naší rodině, která zoufale a nedostatečně vysvětluje vztahy většiny oddělených součástí našeho bytí v nás i mimo nás – co tím chci asi tak říct?“ Trefná otázka se objeví coby jeden z mnoha nápisů, které v průběhu filmu doplňují, komentují či rozporují obraz a zvuk.
Stručnou odpověď na ni patrně dává anotace snímku: „Šestihodinová esej o čtyřech částech zkoumá filozofickou optikou dějiny režimů a revolucí, vůdců a mučedníků. Koláž z osobních vzpomínek, inscenovaných výjevů a archivů kolektivní paměti srovnává pražské jaro se sametovou revolucí a ukazuje expozici, kolizi, krizi a katarzi polistopadové společnosti. Nadějí na záchranu demokracie je kreativní smích, rozpouštějící nedotknutelnost a zbytnělá ega představitelů státních institucí. Internet osvobozuje společnost od zastupitelů jako nefunkčního mezičlánku, který brání přímé komunikaci občanů s mocenskými orgány.“
Složitější odpověď si může divák formulovat během sledování celého díla, kde se toho mísí opravdu hodně: autor si tu vyřídí účty s Janem Špátou, lidovým uměním či Karlem Schwarzenbergem, nechá zaznít své vyjádření k odsunu Němců, k úloze Izraele i k uprchlické krizi, dá prostor Petru Cibulkovi i nadpřirozeným jevům, nabídne písemné seznamy tvůrčích osobností i polistopadových zlodějů, dostaví se také třeba průnik s dokumentem Víta Janečka Univerzity a svoboda (příznivci sebevědomých dokumentů s filozofickou optikou přitom budou nejspíš zažívat pocity obdobné těm, které svým fanouškům nabídl crossover Simpsonových a Futuramy).
Vachek, autor vynikajícího a nadčasově promlouvajícího dokumentu Spřízněni volbou z roku 1968, ve svém nejnovějším díle pracuje s pravdou mnoha kreativními způsoby. V rámci zúčtování s většinou současných náboženství (což je jen nepatrný střípek celé mozaiky) například poskytne informaci, že ve středověku křesťané ve Španělsku zaživa upálili asi 390 tisíc lidí. Jaksi se potom nelze divit, že je režisér takovým příznivcem internetu s jeho pověstnou informační hodnověrností a že celý dokument (patrně) ústí do (patrně) vážně míněné věty, kterou Vachek pronáší ke konci čtvrtého dílu: „Teď s počítačovou sítí je konec zastupitelské demokracie. Protože opravdu ti lidé můžou jeden den v tejdnu sami sobě vládnout referendy na síti (...) a pověří úředníky aby jejich rozhodnutí vykonali.“
A přece je v té podivuhodné směsi zároveň něco, co nejenže umožní její sledování vydržet, ale co fascinuje a nutí k přemýšlení – i když to může být šest hodin nalézání argumentů, proč s Vachkem nesouhlasit.
