11. srpna 2019 5:27 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Svou maskou plebejce klamal. Táta měl vždycky nervy ze železa, říká Jiří Srstka

Jiří Srstka, ředitel agentury Dilia. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Srstka, ředitel agentury Dilia. | foto:  František Vlček, MAFRA

PRAHA Zdeněk Srstka se prý vždy snažil dělat legraci, protože si myslel, že stejně všichni umřeme, že svět je chmurný a tragický a zeměkoule zanikne a nic nezůstane. A jediné, co nám zbývá, je se pořádně zasmát. Tvrdí to jeho syn Jiří Srstka, někdejší ředitel Národního divadla, který dnes vede agenturu Dilia, čili jablko až tak daleko od stromu nepadlo, i když táta prý divadlo moc rád neměl.

LN: Otec se proslavil jako sportovec, kaskadér, herec, moderátor. Málokdo ví, že to vlastně byla náhradní kariéra, protože nemohl studovat. Jaká byla ta vaše rodinná story?
Dědeček byl selfmademan, který se probojoval z malé vesničky Rovečné na Českomoravské vrchovině až do Prahy. Takže ten jeho let byl skutečně oslnivý. Byl v mládí chudý, pocházel z osmi dětí a vyučil se v hospodě u řezníka, což si vybral hlavně proto, že měl pořád hlad. Neuměl ani pořádně číst a psát, protože nemohl chodit do školy a musel doma pomáhat, pak ho doučovala jeho babička. Nakonec se přesunul do Prahy, a protože byl velice šikovný, zanedlouho si pořídil řeznictví v Šimáčkově ulici v Holešovicích, oženil se a povil syna – mého tátu. To byl rok 1935, živnost kvetla a byla to hezká doba.

Zcela vpravo stojícího Zdeňka Srstku pozorují Ladislav Smoljak (vlevo) a Zdeněk...
Herec a kaskadér Zdeněk Srstka.

LN: Takže se táta narodil do bohaté rodiny reakčního velkouzenáře?
To snad přímo ne, ale narážíte na jednu důležitou věc Za první republiky bývalo hodně řeznictví a to znamenalo velkou konkurenci. Každý ten řezník se musel snažit, aby si udržel zákazníky. Proto si řezníci tak často vymýšleli různé speciality. Specialitou Srstkova řeznictví byl vykládaný salám, to byla vyhlášená lahůdka. A pak ještě sekaná podle speciální receptury. Takže se jim dařilo, ale pak přišla válka a to byl začátek konce. Děda byl i v odboji, ukrýval odbojáře a zúčastnil se Pražského povstání. V těchto věcech měl jasno, byl to vesnický chasník, vlastenec a taky zapřisáhlý evangelík, respektive Český bratr.

Po válce se začalo s nadějí znova, ale přišel únor 1948. V té době bylo tátovi třináct a to je doba, kdy se mladý člověk rozhlíží po vzdělání, ale s tím se on mohl rozloučit. Komunisté jim živnost sebrali, a ještě dědu zavřeli. V deníku nějakého kopečkáře, kterého zavřeli také, našli číslo na dědu a to jim stačilo. Seděl rok a za celou dobu ho ani nevyslechli. Pak ho pustili, ale že by se syn živnostníka, a ještě kriminálníka mohl dostat na gymnázium nebo školu s maturitou bylo vyloučené. Příběh naší rodiny je skoro modelový, nemusí to být pokaždé až takové hrůzy jako popravy nevinných lidí. Ale i tyto represe byly příšerné a ukrátily životy mnoha lidem. Děda také umřel poměrně mladý.

LN: Co táta nakonec šel dělat?
Soused v Holešovicích ho dostal do učení na elektromechanika do ČKD. A po dvou letech ho fabrika doporučila na večerní průmyslovku, kde vystudoval obor silnoproud. Tam se potkal s mou matkou, vzali se a narodil jsem se já. Za tři roky se rozvedli a to byl pro tátu absolutní životní milník, protože od té doby žil úplně jiným životem.

LN: Kdy se začal věnovat sportu?
Asi v těch dvanácti třinácti letech. Začal vzpírat, ale také se v té době hodně věnoval hudbě, hrál na housle, kytaru, hlavně na klavír a měl talent. No a tehdy se musel rozhodnout, jestli se bude dál věnovat hudbě, nebo sportu. Nevím, jestli mu to, co zvolil, prospělo, protože kvůli tomu vlastně pořádně nevyrostl a měl zničené prsty. Spíš ano, protože je důležité, aby člověk byl v životě šťastný, a to on byl. Sport ho pak nasměroval k filmu a dalším podobným aktivitám.

LN: A ty nakonec přebily jeho sportovní kariéru, která byla velmi úspěšná, že?
Ano, byl mnohonásobný mistr republiky ve vzpírání, na olympiádě v Římě byl dokonce devátý. Jenže pak se ve vzpírání začala zobat anabolika a najednou ti, kdo se na to dali, byli lepší, tak ho to otrávilo, přešel na zápas ve volném stylu a v něm se také opakovaně stal mistrem republiky. Jiná verze praví, že si natrhl zádový sval a to se tenkrát neumělo moc léčit. Taky dělal box, ale v tom nezávodil. Zkrátka obsáhl všechny, jak já říkám, těžkotonážní sporty.

LN: Proč u sportu nezůstal jako trenér?
To by ho moc nebavilo, to je systematická činnost, byl příliš rozlítaný. Ale pořád trénoval sám. Na Strahově, kde léta pracoval jako šéf údržbářů všech vysokoškolských kolejí, měl malou tělocvičnu. A jelikož byl pořád v luftu, máma se s ním rozvedla a já ho začal víc poznávat, až když mi bylo tak třináct čtrnáct. Nevím, jak to říct, aby to vyznělo správně, ale táta nebyl fakt rodinný typ a měl velkou slabost pro druhé pohlaví. Do roku 2008, kdy se podruhé oženil, vedl skutečně divoký život, který spočíval také v tom, že musel skloubit všechny své zájmy. Jednak to byla práce šéfa kolejí, pak sport, kterého nikdy nenechal, a konečně to filmování. Takže neměl nikdy dovolenou, tu vždycky vyplácal na filmování. A k tomu ještě zástup žen a pravidelné bujaré večírky s kaskadéry nebo s herci. Při takovém způsobu života jsem nevěřil, že by se mohl dožít vyššího věku.

LN: Rozuměli jste si vždycky, nebo jste měl období odmítání?
Pořád jsme měli dobrý vztah. Já jsem u něj i bydlel, byl ale většinou pořád v čudu a já měl v šestnácti k dispozici byt, což bylo něco úžasného.

LN: Jak se dostal ke kaskadérství?
Kaskadérskou skupinu založil režijní asistent Tomáš Svoboda, jenž točil Tarzanovu smrt aBlbce z Xeenemünde, pak teprve přišel Limonádový Joe. Ten také k téhle práci přitáhl sportovce. Zakladatelské trio, které všechno drželo pohromadě, tvořili dnes už všichni nebožtíci – Jarda Tomsa, Karel Engel, který umřel před půl rokem, a táta.

LN: Kaskadérství je riskantní profese, nebál jste se o něj?
Ne, věděl jsem, že má pud sebezáchovy. Každý kaskadér se něčeho bál a tomu se vyhýbal. Táta miloval rvačky a nesnášel pády a oheň, tak to takřka nedělal. Většinu kaskadérské práce divák ale neuvidí, protože jde o dublování. Táta třeba dubloval Hrušínského.

LN: Ve vážných rolích a filmech se váš otec prakticky neobjevoval. A zůstal taky až na výjimky spojen s filmem. Byl tedy ze své podstaty komik?
Táta divadlo vlastně moc rád neměl, nebo přesněji nijak se tam nehnal. Jednou jsem ho dotáhl do Národního na jeden kus, řekněme moderní klasiku. Hlavní roli hrál herec, kterého znal a jehož si vážil. Po první části táta povídá – hraje to výborně, ale já jsem celý den pod tlakem, vynervovaný, unavený, a teď ještě tohle. Kdyby to byla nějaká komedie, tak to vydržím, ale takovou depku ne. Až začne druhá půlka, půjdu tiše do klubu, dám si tam panáka a počkám na vás. Byl v tomhle zvláštní, za každou cenu se snažil dělat legraci, protože si myslel, že stejně všichni umřeme, že svět je chmurný a tragický a zeměkoule zanikne a nic nezůstane. A jediné, co nám zbývá, je se pořádně zasmát. Takže i na večírcích býval oblíbený srandista, ale doma pochopitelně takový nebyl.

LN: A ani opery ho jako muzikanta v divadle nezajímaly?
Na opery chodil. Nadšený byl z Cesty do Remeše režiséra Davida Radoka, kterého po představení objal tak, že v něm zapraskaly všechny kosti.

LN: Mám ale dojem, že v divadle hrál dokonce Švejka, nebo se pletu?Ano a to bylo poprvé a naposledy, kdy jsem ho viděl naprosto vynervovaného. Za boha se nemohl naučit text, ale přitom neslezl z jeviště. Byl zvyklý z filmování na krátké úseky práce, a najednou se dostal do úplného presu, nechápu, že na to mohl kývnout. To byl podnik režiséra Jana Řeřichy, jmenovalo se to Divadlo Zrcadlo a Řeřicha pro tohle sdružení zdramatizoval Haška. Uvedl to ve vysočanském Gongu a všechny role hráli asi tři herci, třeba Jarka Hanušová si střihla paní Müllerovou, Katty, Plajznerku i vojáka. Jinak si táta držel divadlo od těla, hrál v něm všehovšudy asi čtyřikrát – v Karlíně v Pěsti na oko, v Národním v Nápadnících trůnu jako kaskadér a naposledy v Mamzelle Nitouche v ústeckém divadle.

LN: Zbohatl táta na kaskadérství?
Tak především kaskadéři v čele s mým otcem uměli peníze báječně rozhazovat. Hodně vydělal a stejně hodně rozházel, ale užil si a rozhodně se tím netrápil. Pak měl jednu vlastnost, kterou bych po něm býval rád zdědil – měl nervy ze železa. Film, to jsou šílené prostoje a slabší povahy jsou z toho nervózní, on ne, byl v klidu. Někam si zalezl a spal nebo si opakoval text.

LN: Táta byl bezpochyby nefalšovaný bohém, ale i jeho životní osudy svědčí o tom, že role veselého a jednoduchého chlapíka, kterou úspěšně vytvářel, byla jen jedna poloha jeho naturelu. Jaký byl ve skutečnosti?
Táta byl na první pohled plebejec, vzbuzoval u lidí sympatie, protože dělal dobrou srandu a byl takzvaně lidový. Jenže takhle jednoduché to nebylo. Ono to s ním bylo trochu jako s tím Švejkem, touhle svou maskou vlastně docela úspěšně všechny klamal. Taky mu jeden Američan, který tu filmoval, řekl, že kdyby se narodil v Americe, tak mu jeho ksicht a figura vydělají miliony. Což je svatá pravda, u herců jsou obličej a postava to, co dělá hvězdu.

LN: A co ta jeho zvířátka?
On se pořád hlásil ke svým vesnickým kořenům a měl výčitky, že je městský člověk. Tak si to kompenzoval chovem zvířat. Nejdřív prasat, která choval v Břevnově, později všechno přesunul do Klánovic na pozemek mezi milionářskými vilami, kde to pak taky pěkně páchlo. Sousedé z toho fakt nebyli nadšení. Některá zvířata choval na jídlo, ta se pak zabíjela, což neměl rád. V dobách největšího rozkvětu měl v Klánovicích dvě prasata, dvacet slepic, patnáct králíků, brojlery, kozlíka, psy, kočky, holuby. Taky zkoušel včelařit a pálit slivovici, obé dopadlo tragicky. Choval v práci i bílé krysy – na to balil ženské. A pak zástupy psů – Dag, Pacina, Betyna…

LN: Je vlastnost, kterou jste po tátovi jednoznačně zdědil?
Asi smysl pro humor a určitý druh dobráctví, který spočívá v tom, že se ke všem chováme hezky. A věříme jim. Ale v momentě, kdy se dotyčný projeví jako lump, se to dobráctví otočí a je zle.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz