16. února 2019 12:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Tajné příběhy dvou samotářů. Umělecké vitální kolapsy je hodno si zopakovat

Monumentálnost a abstrakce. Sochy Vojtěcha Míči mají stejně jako fotografie... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Monumentálnost a abstrakce. Sochy Vojtěcha Míči mají stejně jako fotografie... | foto: REPRO MUSEUM KAMPA

PRAHA Pražské Museum Kampa nabízí vhled do Gulliverovy cesty Ivana Pinkavy a Vojtěcha Míči.

Dramaturgie výstav hlavního přízemního prostoru Musea Kampa sice není příliš čitelná, stojí však za to občas jejich úroveň zkontrolovat. Tentokrát se na společné výstavě Vitální kolaps sešli fotograf Ivan Pinkava se sochařem Vojtěchem Míčou a jejich práce vytvořily nečekaně dráždivou konfrontaci.

Tvorba obou autorů se kontinuálně formuje od konce 80. let minulého století a oba se propracovali k poučenému výrazu nezpochybnitelných kvalit. Jejich tvorbě je společný jistý existenciální podtext, jinak je ale jejich dílo jen těžko srovnatelné.

Monumentálnost a abstrakce. Sochy Vojtěcha Míči mají stejně jako fotografie...
Monumentálnost a abstrakce. Sochy Vojtěcha Míči mají stejně jako fotografie...

Expresivní dekadence

Ivan Pinkava (*1961) proslul především svými expresivními portréty s prvky dekadence, v posledních letech se ale v jeho fotografiích stává převažujícím tématem jakási odvrácená, skrytá strana věcí a jevů. Pinkava se stále zabývá portréty, ale mnohem tiššími. Místo teatrálních gest se ve fotografiích objevily samota i smutek. Jeho abstraktní zátiší jsou komponována jako malba, nabízejí podivná místa a zákoutí, která by mohl objevit lecjaký Gulliver.

Vojtěch Míča (*1966) je autorem monumentálních betonových forem, které by se daly popsat jako pozůstatky naší civilizace. Často simulují skutečné předměty či bytosti, jindy jsou uzavřeny v estetické abstraktní formě, odkazující k moderně dvacátých let. Míčovy objekty mají mnoho poloh, které stejně jako u Pinkavy mají nádech opouštění hry jménem život. Monumentálnost a abstrakce ve spojení s tajným příběhem v Míčových sochách jsou zřetelným dědictvím jeho někdejšího studia u Huga Demartiniho a Aleše Veselého na Akademii výtvarných umění.

Ani jeden z autorů příliš nepracuje s médiem barvy – i když tu Pinkava není zastoupen pouze černobílou fotografií, barva u něj nehraje hlavní roli, jen doplňuje zmíněnou tichou atmosféru, Míča je odjakživa oddaný syrové barvě betonu. Umělci ve Vitálním kolapsu (název lze interpretovat různě, právě také existenciálně) představují práce v rozpětí deseti i více let. Celek je sestaven do jakési krajiny objektů, z nichž se vyhlíží okny-fotografiemi. Krajinou nás provázejí na první pohled ztracení muži, kteří hledají právě ty jiné světy za okny.

Umění potřebuje vzduch

Má to ale jeden háček – limitující velikost prostoru galerie. Výše popsaná krajina by pro divákovo putování potřebovala aspoň dvě stě metrů čtverečních navíc. Leckteré instalační vychytávky jako věšení zarámovaných fotek na hranu sloupu či zdi, jejich umístění do neviditelné vzdálenosti a objektu kolem sloupu jsou příliš samoúčelné a jen více upozorní na to, že se návštěvník cítí poněkud sevřeně. Přitom Pinkavovy fotoobrazy i Míčovy sochy potřebují okolo sebe vzduch, potřebují samy pro sebe onu samotu, říkají si o odstup. To jim samozřejmě Kampa poskytnout nemůže.

Stále je tady v Čechách také nesebevědomým zvykem galerijní instalaci zahltit. Byl by to asi extrém, ale ocenila bych třeba jen pět fotografií a jeden objekt. Jinak však spojení Ivana Pinkavy a Vojtěcha Míči opravdu funguje jako cesta do nedostupné vznášející se země Laputa, jako ticho, které se v člověku rozhostí po otázkách, na které si nikdy nebude umět odpovědět. Snad se oběma umělcům naskytne možnost si svůj vitální kolaps zopakovat.

Vitální kolaps

Ivan Pinkava a Vojtěch Míča

kurátor: Petr Vaňous

Museum Kampa, Praha, do 24. 3.

Lenka Lindaurová, výtvarná publicistka

Najdete na Lidovky.cz