Na konci června se v Praze otevřelo Artbanka Museum of Young Art (AMoYA). Sídlí v ColloredoMansfeldském paláci v Karlově ulici, pár kroků od Karlova mostu. Samotný projekt Artbanka, který za zaplněním staroměstského paláce stojí, odstartoval již na konci března. Jde o rostoucí sbírku děl českého umění, která jsou k dispozici k pronájmu. Artbanka zase personálně souvisí s komerční galerií Dvorak Sec Contemporary.
To, co se v Colloredo-Mansfeldském paláci na 4000 metrech čtverečních odehrává, organizátoři označují za největší výstavní projekt ve střední Evropě zaměřený na mladé umění. Podobně nadnesená rétorika je pro AMoYA charakteristická a někoho může odradit. Skutečností ale je, že palác uměním opravdu přetéká.
Za extrémně krátkou dobu čtyř týdnů v rozsáhlém domě vzniklo hned několik expozic. Výstavy Hybridní realita, Božské pokleslosti a City Code Group Show pro AMoYA připravil kurátor Vladimír Beskid. Přehlídky Graffz.cz a VKV zorganizoval Radek Wohlmuth. Vedle toho tu jsou prezentace sedmi vysokých uměleckých škol z Čech a ze Slovenska a hned několik samostatných uměleckých projektů.
Rychlost přípravy se pochopitelně podepsala na tom, že vystavená díla jen s obtížemi tvoří vyšší celek. Daleko spíše jde o soubor jednotlivých děl, která byla v šibeničním termínu k dispozici. Jejich autory jsou nejen mladí umělci, ale i zavedení tvůrci: Jiří Černický, Krištof Kintera, Jiří David, Vladimír Skrepl a další. Sekce uměleckých škol v malých prostorech trpí zahuštěností a profesoři tu často vytlačují díla svých studentů.
Definice neziskovosti
O návštěvníky proudící Karlovou ulicí nemá palác nouzi, i když většina z nich se pouze na dvoře vyfotí s Pistolemi Davida Černého a pokračuje na Karlův most. Ale už jen neobvyklý pohled ze zanedbaného Colloredo-Mansfeldského paláce na Křížovnické náměstí za vstup 160 korun stojí.
Působivé jsou i jednotlivé interiéry od barokní kaple až po nedávno opuštěné byty. Zašlý šarm historických místností se současným uměním připomíná Benátské bienále. Nebo tu možná naleznete podobnou atmosféru jako při výstavách projektu 4+4 dny v pohybu. I ty se odehrávaly v různých vybydlených prostorech, ovšem byly daleko pečlivěji - a nepoměrně déle - připravované.
AMoYA možná největším podobným projektem ve střední Evropě skutečně je. A je to i jeho největší slabina. Kvantita tu válcuje kvalitu. A jistě by vzbuzovala více sympatií, kdyby kolem sebe nešířila tolik sebechvalných a někdy i matoucích řečí. S tím především souvisí spojitost s Artbankou, kterou má ve svém názvu. V propagačních materiálech se hovoří o základě sbírky muzea, kterou tvoří díla z Artbanky. Z toho, co je vystaveno, se ale jedná jen o minimum. AMoYA sice není přímočarým showroomem Artbanky, ale muzeem v běžném smyslu také ne.
Artbanka sama sebe důsledně označuje za neziskovou aktivitu vzniklou na podporu mladých umělců. Artbanka ale není státní či veřejnou organizací, jak je tomu u jejích jmenovců v zahraničí, ale soukromou iniciativou. Zisk, tedy peníze z pronájmu děl, má sice být beze zbytku investován do nákupu dalších prací, samotná rostoucí sbírka ale zůstává v privátních rukou. Sbírka Artbanky je přitom dotována z veřejných rozpočtů.
Základní kapitál na nákup děl šel nejen od Dvorak Sec Contemporary, tedy od jejích majitelů Olgy Dvorak a Petra Šece, ale i od generálního partnera, kterým je Era. Olga Dvorak je manželka Filipa Dvořáka, bývalého starosty Prahy 1 za ODS. V loňském roce, tedy za jeho starostování, výbor pro kulturu a volný čas Zastupitelstva hlavního města Prahy rozhodl, že projekt Artbanka - se svým podtitulem Podpora mladého pražského umění - bude formou tzv. partnerství mimo grantové řízení podpořen částkou 600 tisíc korun.
Provokativní Artpračka startujeJonáš Strouhal studuje na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. O šancích, které mu jako mladému umělci může poskytnout Artbanka, ale má silné pochybnosti. Na Facebooku proto organizuje iniciativu nazvanou Artpračka. "Chtěl jsem se vymezit proti rétorice Artbanky a upozornit, že její hra na neziskovou organizaci je podezřelá," vysvětluje Strouhal. Artpračka je parodický "neziskový projekt na podporu sběratelů děl mladých umělců". Jeho podstata je jednoduchá: sběratel má možnost ve lhůtě jednoho roku od koupě díla odstoupit a vrátit dílo zpět galerii s desetiprocentní penalizací odvozenou z hodnoty koupeného díla. Tento princip v obecné rovině reflektuje systém, díky kterému jsou komerční galerie ve světě považované za možné nástroje k praní špinavých peněz. Nemožnost přesně definovat uměleckou hodnotu, či dokonce samotné dílo láká k legalizaci nekalých příjmů. V konkrétní rovině Strouhalovi vadí, že Artbanka zamlžuje pravý charakter své činnosti, a navíc nespolupracuje s mladými umělci jako s rovnocennými partnery. Tvrdí, že podobné pochyby, nebo dokonce rozčarování z Artbanky zažívají i jiní mladí umělci. Řada z nich se však bojí Artbanku si rozházet, aby si neuzavřeli cestu k výstavám. "Způsob nákupu a ceny, za které Artbanka díla vykupuje, jsou ale ponižující," myslí si Strouhal. Artpračku, která brzy bude mít i výstup v podobě výstavy či performance, chápe jako osvětový projekt. Má pomoci umělcům, aby si uvědomili principy obchodu s uměním a nenechali se jím zneužívat. |
To, že někdo díla mladých umělců koupí, autorům samozřejmě pomůže. Výhodné je to ale i pro Artbanku. Buduje si sbírku k pronajímání, na které další aktivity, jako například prezentace v paláci u Karlova mostu, skvěle upozorňují. Podle radního pro kulturu Lukáše Kauckého se Praha rozhodla Artbanku podpořit, protože je to nutné pro záchranu Colloredo-Mansfeldského paláce: "Ta je možná jen díky aktivnímu provozu paláce, který nebude dále chátrat, ale bude využíván."
Palác přitom v říjnu loňského roku od magistrátu získala Galerie hlavního města Prahy (GHMP). Ta jej však dala k dispozici Artbance. Na provoz paláce GHMP nemá prostředky, ale problémy vzniklé činností AMoYA musí řešit ona. Památkáři si u GHMP například stěžují, že David Černý ukotvil své Pistole do barokních fasád dvorku.
Vztah GHMP a Artbanky je vůbec nadstandardní. V Radě autorit, které Artbance pomáhají vybírat díla k nákupu, aktuálně sedí dva kurátoři městské galerie, včetně jejího šéfkurátora Karla Srpa. V srpnu tohoto roku se pak chystá výstava Artbanky přímo v GHMP.
Karel Srp však své fungování ve výběrové komisi jako střet zájmů nevidí. Artbanku považuje především za pomoc mladým umělcům. Spoluzakladatel Artbanky Petr Šec přitom v pořadu České televize Události, komentáře zdůrazňoval, že cílem Artbanky je v neposlední řadě přilákat a kultivovat sběratele, kteří již mají dost aut a diamantů.
Šance? Jak pro koho
V Artbance se zkrátka ve zvláštním postkomunistickém koktejlu míchá veřejné a soukromé, ziskové a neziskové. Podpora privátní sbírky je tak snadno prezentovatelná jako podpora mladého umění. Když si ale koupíte auto a začnete ho pronajímat, abyste si pořídili ještě jeden automobil, asi vás nenapadne nazývat to podporou automobilového průmyslu a žádat si o granty.
Nemám nic proti komerčním galeriím nebo přímo proti galerii Dvorak Sec Contemporary, která někdy dělá dobré výstavy. Umělcům pomůže, jestli budou jejich díla nakupována. A je skvělé, že se v nevyužívaném paláci vystavuje umění. Jen je dobré znát i další okolnosti a umět nazývat věci pravými jmény.
Pronájem umění v zahraničíČeská Artbanka přiznává inspiraci podobnými institucemi v zahraničí. Je tu však rozdíl. Kanadská nebo australská artbanka nejsou soukromé a díla v nich patří státu. Kanadská Canada Council Art Bank je součástí Kanadské rady pro umění. Vznikla již v 70. letech minulého století, odkdy nakupuje a pronajímá umělecká díla. Z devadesáti procent si díla pronajímá kanadská vláda a používá je na výzdobu kanceláří. Asi deset procent si pronajímají soukromí zájemci. Celková cena sbírky je odhadována na 60 milionů dolarů a v současnosti je pronajato asi jejích 30 procent. Ředitelka Art Bank Victoria Henryová vidí její jedinečnost v soběstačnosti: "Sami se uživíme. Výnosy z pronájmů pokrývají náklady, mezi které patří i programy pro veřejnost," řekla LN. Díla v Art Bank patří kanadské vládě. Osvícená Kanada a Austrálie "Veškeré příjmy z pronájmů jsou investovány do nákupu nových děl. Art Bank není závislá na státním rozpočtu, její příjmy jsou generovány z pronájmů." Aktuálně je pronajato asi 60 procent sbírky. Kanadská nebo australská artbanka se tedy nechovají jako komerční galerie, ale jsou to státní organizace, které z pronájmu děl hradí nové nákupy a vlastní činnost. Nekonečný koloběh zápůjček Chce-li majitel ze své sbírky získat finance, dá ji k dispozici galeristovi. Ten ji pak pronajímá dalším zájemcům a dělí se s majitelem o zisk. Někteří galeristé v tomto "investičním" duchu vytipované sběratele přímo oslovují. Nabídnou k odkoupení celou kolekci. Ta však ke sběrateli fyzicky nikdy nedoputuje, ale galerista ji rovnou nabízí k dalšímu pronájmu. Tímto způsobem lze za rok získat zpět až sedm procent z pořizovací ceny kolekce. Za peníze umělecká díla pronajímají i některé české galerie. V Praze existuje i jeden příklad neziskového pronájmu umění, který je ovšem velmi vzdálen módnímu světu současného umění. V pobočce Městské knihovny na Opatově již od roku 1978 existuje Artotéka. Zde si lze vypůjčit některý z 9000 grafických listů nebo reprodukcí. Pod názvem Artotéka také funguje program plzeňského magistrátu, v rámci kterého již patnáct let nakupuje díla k výzdobě své budovy. |
