17. března 2019 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Taková nešťastná rodinka. Brno se s nelehkou adaptací Anny Kareniny vypořádalo dobře

Výpravné plátno. Zleva: Kněžna Betsy Tverská (Pavla Vitázková), Anna Karenina... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Výpravné plátno. Zleva: Kněžna Betsy Tverská (Pavla Vitázková), Anna Karenina... | foto: NDB

BRNO Rozmáchlou původní dramatizací slavného románu Anna Karenina se na činoherní scéně uvedlo Městské divadlo Brno. V tři a půl hodinové inscenaci Petra Gazdíka zdaleka nejde jen o hlavní hrdinku, tvůrci chtěli postihnout myšlenkovou i dějovou vrstevnatost mistrovského románu Lva Tolstého. Ambiciózní, ale nesnadný záměr jim vcelku vyšel.

Tragický osud Anny Kareniny má nepočítaně verzí filmových, divadelních, baletních, a dokonce i operní. A z českého jeviště téměř neodchází. Většina adaptací Tolstého rozsáhlé prózy vidí těžiště v osudovém vztahu ženy, která podléhá vášni k mladému důstojníkovi, aby postupně ztratila doslova vše. Všemi ctěná manželka staršího carského úředníka nejdříve přichází o společenskou prestiž, posléze o rodinu, o syna i o vlastní lásku, aby nakonec pod koly vlaku definitivně ztratila i svůj život.

Téma: pokrytecká morálka

V brněnské inscenaci ovšem neakcentují toliko milostné a psychické piruety ženy, která mění klid domácího krbu za spalující vášeň. Milostný příběh aristokratky, která se i za cenu nejvyšší netají svým cizoložným poměrem, tady ukazují na dobovém pozadí společenského života, v němž je třeba – i přes vlastní podvody – ohánět se pokryteckou morálkou. Vedle tohoto rozsáhlá, ale přehledná a srozumitelná dramatizace Jiřího Záviše odráží tragédii domu Kareninových kontrastně k podobám rodinného štěstí Oblonských a Levinových. Smysl rodiny a její cenu tady kontrastně s osudem Kareniny demonstrují na jiném konvenčním svazku podváděné Dolly Oblonské a také love story statkáře Levina, jehož strastiplná a složitá cesta ke spokojenému manželství s Kitty vlastně tvoří prozaické pouzdro rozsáhlého románu. Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém, prohlásil spisovatel Tolstoj a dramatizátor Záviš o toto tvrzení opřel svůj scénář.

A právě těmito akcentovanými protiklady je Závišův scénář originální a s ním je i součinná Gazdíkova režie zajímavá. Co do počtu čtyřiceti postav a početného komparzu, ale i do kostýmní výpravy kolosální inscenace totiž nesleduje pouze dramatické jádro prózy, a sice efektní a skutečně nesmrtelný příběh sebevražedné Kareniny. Její silný milostný cit tady depoeticky stojí v neromanticky zabarvených příbězích těch druhých.

Závišova dramatizace sází na mnohost zobrazovaných témat, i když těžištěm zůstává samozřejmě láska v mnoha podobách, od milenecké, manželské, rodičovské, sourozenecké až i po profesní lásku k hovězímu dobytku, jak je občas jemně ironizovaný statkář Levin (ten si tady při porodu Kitty legračně vyhrne rukávy, jako by šel telit stračenu).

Jedenáct luxusních převleků

Gazdík rozehrává rozměrný scénář do šestapadesáti obrazů, které i přes nezvyklou metráž večera uplývají v poměrně hladkém tempu. Režisér se snaží inscenovat dobový obrázek konce předminulého století a k této iluzi mu pomáhají zejména noblesní kostýmy Elišky Lupačové Ondráčkové. Jen protagonistka vystřídá jedenáct velmi luxusních převleků! Výpravné kostýmní drama (v němž jsou i laciná cingrlata v podobě kankánových polonahých tanečnic pro ruské důstojníky a někdy až v samoúčelném kýči povykujících malých dětí) se ovšem překlápí do psychologické podívané – zejména Levinovy vnitřní myšlenky a komentáře děje tady znějí jako jeho vnitřní echo ze záznamu.

Vše se děje na scéně Emila Konečného, kterou tvoří vykryté orchestřiště s nábytkem i portály potaženými jednotně hnědou krčenou kůží, velké volné jeviště na horizontu uzavírají vysoké sloupy spojené v ladných obloucích. Využívá se tady filmových projekcí, což je ve zdejším divadle už poněkud inscenační macha. Kriticky se lze vymezit také k portům přítomných činoherců, polovina jejich replik je ve zbytečném efektu zvučená.

Zrychleného diváka dneška napadnou v souvislosti s touto inscenací přívlastky jako dlouhé a zbytečně košaté, Gazdík ovšem i přes jistou lineární monotónnost svého režijního vyprávění toto velké plátno ustál a popsané důvody k této rozmáchlosti z inscenace přehledně vystupují. Mohou za to samozřejmě i herecké výkony protagonistů, které nelze všechny zmínit. Přirozené těžiště tvoří výkon Ivany Vaňkové, které zejména ve finále mistrně zachytila Anninu ambivalenci sycenou výčitkami, žárlivostí, hysterií i morfiem. Vaňková zároveň přesvědčivě staví a sugeruje tíživost a nesnesitelnost své zoufalé situace, které ji vede ke skoku do kolejiště. Na sugestivním, nepřezdobeném výkonu Vaňkové tato rozvětvená inscenace v základě stojí a stojí si dobře.

Lev Nikolajevič Tolstoj: Anna Karenina

Režie: Petr Gazdík

Kostýmy: Eliška Lupačová Ondráčková

Dramatizace a dramaturgie : Jiří Záviš

Scéna: Emil Konečný

Choreografie: Aneta Majerová

Městské divadlo Brno, premiéra 23. 2.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!