... takovej horskej omyl. Retro komedie Padesátka vrší vtipy bez smyslu

Fanatický vyznavač běžkaření Pavka Bulán, jehož syn Jura nikdy nedoběhl Tříkrálovou padesátku a místo toho obšťastňuje místní „padesátky“. Žena, která si z hor kdysi odvezla plod lásky (nebo něčeho jiného) a nyní se tam vrací. Lyžařka s jednou nohou. Žárlivý myslivec. Rolbař, jenž na Tři krále nepije... To jsou jen některé z postav poslední české komedie letošního roku.

Bylo by možné stručně napsat, že filmová Padesátka je sled pokleslých vtípků, které dohromady nedávají valný smysl, a nebyla by to lež. Přesto je asi dobré zdůraznit, že je pořád ještě velký rozdíl mezi Padesátkou a dejme tomu Babovřesky. Pokleslost Padesátky je jiného druhu: není určena publiku knedlíkovitě rozkydlému, ale naopak lehce cynickému, recesistickému, nekorektnímu. Původně šlo o divadelní hru, kterou Petr Kolečko uváděl se stejným hereckým obsazením v ultrakomorním prostředí pražského A studia Rubín a lze si představit, že tam, v atmosféře spikleneckého propojení publika s účinkujícími, mohla ta inscenace docela pěkně fungovat. Ne že by o něčem skutečně byla: je to opravdu jen hříčka, nenáročná parodie na tíživé rodinné drama, v němž se odhalují temná tajemství, kácejí se modly a postavám se převrací svět. Zde samozřejmě v patřičně bizarním duchu, kdy se vážně nedá brát vůbec nic. Což je zásadní potíž Padesátky, kterou její filmová verze markantně podtrhuje.

Vtip přece obecně za něco stojí tehdy, když o svém předmětu sdělí něco trefného, dobere se k podstatě. Scénář Padesátky hýří podivuhodným množstvím nápadů, všechno je to ale jenom vata, sebeokouzlené vršení žertovných představ, kdy se nakonec neříká vůbec nic o ničem. „Retro“ pasáže ze 70. let neříkají nic o oné době (a nemáme zde rozhodně na mysli, že by snad měly nutně reflektovat její tíživost), protože ji líčí bez špetky věrohodnosti. Výjevy, které mají ukazovat horalskou zhovadilost, ji neukazují, protože takhle to na českých horách prostě nevypadá a nechodí – byť jinak otřesného je tam samozřejmě mnoho. Postava Pavky Bulána (Ondřej Pavelka) neříká nic o sportovním (natož snad jiném) fanatismu, protože je vymodelována jako předvídatelná, plochá karikatura. V konání mladého Jury Bulána (Jakub Prachař) neprosvítá žádný, ani komicky shozený humanismus, i když prý zralým ženám „vyhání mráz z duší“. Že se tu neříká nic relevantního k tématu sexuálních deviací asi není třeba zdůrazňovat. Všechno je jen vtip pro vtip, persifláž, která nepřipustí hlubší záběr, ale sama přitom nemá na to, aby utáhla děj a dospěla k nějakému sdělení.

Zřetelně se tato kritická konstrukční vada projevuje ve finále snímku, kdy se po divácích požaduje, aby přistoupili na hru na „opravdové“ drama a snad se s napětím strachovali o osud postav – výsledkem je nadmíru zdlouhavá pasáž, vníž se Padesátce rozpadne už tak chabý náznak stylu.

Pochvalu si nejspíš zaslouží maskéři za to, že někteří z herců ve filmu téměř nejsou k poznání. Naopak mistři zvuku se příliš nevyznamenali, pokud tedy při novinářské projekci nebyla zvlášť špatná akustika nebo si autor recenze neseděl na uších – na počátku filmu rozuměl tak každému třetímu slovu. Škoda, že to je to nejmenší, co na Padesátce hapruje.