26. května 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Těžko sdělitelný Stiller. Inscenace je místy zahleděná do sebe, ale divadlu sluší

Inscenace Stiller (2019). Režie: Ivan Buraj. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Inscenace Stiller (2019). Režie: Ivan Buraj. | foto: STUDIO HRDINŮ

PRAHA Dramatizaci myšlenkově pozoruhodného románu Maxe Frische nastudoval ve Studiu Hrdinů Ivan Buraj, umělecký šéf HaDivadla.

Buraj přichází do Studia Hrdinů se svou poetikou, která ale do směřování Studia Hrdinů celkem zapadne, volbou tématu i stylem. Dramatizaci románu pořídil společně s Janem Kačenou, který je též dramaturgem inscenace, takže si pánové v Praze prohodili své role – nedávnou inscenaci Červenoguru v HaDivadle režíroval Kačena a Buraj mu byl dramaturgem.

Inscenace Stiller (2019). Režie: Ivan Buraj.
Inscenace Stiller (2019). Režie: Ivan Buraj.

Dramatizace si z románu vybírá to, co jí přijde nejvíc groteskní a neuchopitelné, co podtrhne existenciální krizi hlavního hrdiny, který se snaží břemeno vlastního bytí marně umenšit. Režie tak podřizuje román svému vidění a jakkoli obdivuhodně drží styl a tvar a vybrané pasáže jsou seskládané tak, aby zdůrazňovaly existenciální tíseň a marnost životního snažení, dospěje nakonec ke tříšti motivů. Místy až k jakémusi digestu, kterému původní výpověď uniká.

Sám Frisch sice zdůrazňuje fragmentárnost ve vidění světa, ale přílišné zjednodušení děj jeho složitého a vrstevnatého románu neunese. I když vychází z fiktivních deníků hlavního hrdiny a tyto zápisy mají také podobu náčrtů a fragmentů, z nichž se o dalších postavách dozvídáme také jen kuse.

Zápletku románu lze označit za kriminální, ale ne tak docela. Na jedné straně probíhá vyšetřování, které má zjistit, zda hrdina, sochař Stiller je skutečně tím, kdo před lety zmizel ze svého domova ze Švýcarska, protože byl nespokojený se svým životem, anebo je, jak neustále tvrdí, pan White. Gros románu tvoří sedm sešitů, které si Stiller psal ve vězení a v nichž líčí osudy „pravého Stillera“. Pak následuje ještě doslov státního návladního. Tento důmyslný konstrukt, který stále vše převrací a zpochybňuje, je zároveň brilantní úvahou o lidské svobodě. A ta nemusí být vždy a pro každého blahem. Stiller v honbě za ní ztrácí i sebe sama. Zůstává jen rezignace. Pro Frische je příznačné, že ponechá otevřené, zda máme co do činění s pravým Stillerem, či tím, který je za něj považován.

Režisér Buraj volí minimalistické řešení, a jak již bylo řečeno, jeho pojetí nelze upřít styl, střídmý a výtvarně efektní. Rozlehlý, chladně působící prostor Studia Hrdinů zde také funguje výborně, je tu jen pár kusů mobiliáře a jakýsi betonový tunel (bunkr?) ve vnitřku jemně zelený a otevřený do jeviště. V celkové úspornosti dobře vynikne důmyslné zacházení s projekcí, s kontrasty celku a detailů, které umožňují různé časové i dějové prolínání. Tunel například poskytuje útočiště tuberkulózou nemocné Stillerově manželce Julice (Magdalena Straková), pobývající v sanatoriu. V dialogu s manželem režie promítá detail její tváře na pozadí švýcarské krajiny s horstvem. Drobná Julika jako ztracená panenka nehnutě sedí v obrovské mase zmíněného tunelu, zatímco na jeho konci ubíhá stejná přírodní scenerie jako na velkém plátně proti divákům.

Hlavní roli Stillera hraje Petr Reif, zejména v první půlce spočívá veškerá tíha dění na jeho bedrech, v podstatě lineárně tlumočí pasáže z románu, ale činí tak s nepopiratelnou sugestivností a zvláštní neproniknutelností, obojí příjemně dráždí fantazii. Tento přístup však má své limity a po určité době se dostavuje únava z takto jednosměrně se vyvíjejícího rozložení sil. Do děje pak postupně vstupují další postavy: státní návladní (Jan Lepšík), Stillerův obhájce (Marek Pospíchal) a dozorce Knobel (Hynek Chmelař). Velkou plochu v druhé části dostane Stillerova milenka Sibylla v podání Gabriely Míčové, která později dospěje k expresivnímu, citově vypjatému sólu. Velmi zvláštní ale z hlediska udržení tempa je scéna z asi prostředku inscenace, kdy se postavy sejdou příslušně vybaveny (v indiánském či kovbojském odění) u ohně v americké prérii, což má vazbu na jednu se Stillerových dobrodružných historek. Sibylla začne vehementně vyprávět svůj příběh a všichni kolem ohně se svalí do mrákot, z tohoto ležení pak občas zaznívají různé zvuky včetně kňučení a mumlání. Předlouhý táboráček má svůj bizarní půvab, ale také značně vše umrtví a z takto navozeného hypnotického spánku se už inscenace nedostane.

Dramaturgická volba Stillera, který patří mezi tři velké romány Maxe Frische, ale Studiu Hrdinů sluší. I když je Burajova inscenace nevyrovnaná a místy zahleděná do sebe, nebojí se tématu, které je stejně vzrušující jako těžko sdělitelné. A určitě se jí daří aspoň část z něj předat.

MAX FISCHER: STILLER

Překlad: Bohumil Černík

Režie: Ivan Buraj

Scéna: Antonín Šilar

Kostýmy: Zuzana Formánková

Studio Hrdinů, premiéra 13. 5.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz