Hrát si u kamaráda s figurkami vojáčků, prohánět po trávníku model terénního auta, spřátelit se s holčičkou ze sousedství, dát si něco dobrého k jídlu, nechat si v rádiu zahrát písničku. To jsou věci, které tlouštíkovi Fúsimu stačí ke štěstí. Problém je v tom, že mu není devět, ale už přes čtyřicet. Není mentálně retardovaný, jen se kdesi zapomněl, částečně i vinou své citově nevyrovnané matky. Fúsi zůstává v situaci malého chlapce – včetně toho, že se mu přihodí taková nepříjemnost jako přistižení matky při sexu s jejím přítelem.
Není divu, že Fúsiho nevlastní tatínek považuje za rozumné, aby se „chlapec“ poněkud socializoval. Třeba pomocí předplaceného kurzu country tanců. A i když Fúsi první lekci prosedí v autě a poslouchá metal, náhoda jej přece svede dohromady se sympatickou, temperamentní mladou ženou jménem Sjöfn. Bohužel, jak se ukáže, Sjöfn má taky své problémy, a to mnohem větší než Fúsi...
Svou variaci příběhu o dvou lidech, již se hledali, až se našli, ošetřuje režisér Dagur Kári citlivě, se snahou vyhnout se klišé a nabídnout originální témata k zamyšlení. A také lehce překvapivý závěr.
Do krajnosti dovedená ukázka fenoménu přestárlých synů, kteří se včas nevydali vlastní cestou, není ani povrchní karikaturou, ani sentimentální idealizací hlavního hrdiny. Proplešatělý Fúsi se zbytky vlasů svázanými do ohonu je nešťastná, lehce nevábná figura, která má ale klíč ke svému osudu stále ještě ve vlastních rukou. Ovšem čas se mu už povážlivě krátí. Když jej v zaměstnání na letišti, kde vozí kufry, začnou kolegové poměrně drsně šikanovat kvůli jeho vizáži a předpokládanému panictví, budí Fúsi svým trpným a dobráckým postojem soucit, ale i podezření, že za jeho bezbranností stojí především lenost. Je na něm, zda dokáže překonat pohodlnost a ostych a opustit svou roli vzdorovitě egoistického dítěte.
Z filmu Fúsi režiséra Dagura Káriho.
Naštěstí díky Sjöfn se Fúsiho život ocitá na správné koleji. Tím spíš, že Sjöfn není Fúsiho pohádková zachránkyně, ale osoba, která potřebuje pomoc a toleranci.
Velkou zásluhu na přesvědčivém vyznění snímku má výkon hlavního představitele. Gunnar Jónsson valí svá nadbytečná kila islandskou zimou dostatečně dojemně i vehementně, ale bez jakéhokoliv přehrávání. Jeho mimika utopená v podkožním tuku je právě tolik výrazná, aby naznačila duševní hnutí pod zdánlivě netečným povrchem. Také představitelka Sjöfn Ilmur Kristjánsdóttir vystihuje ženu stíhanou psychickými problémy věrně a citlivě ztělesňuje uvěřitelný důvod k Fúsiho proměně.
Sdělení filmu nakonec není nijak složité, přesto má svou váhu: neochota vyletět z hnízda je zničující. Ať už je tím hnízdem rodný dům, nebo rovnou celý Island.
FúsiIsland, Dánsko 2015 |
