Pamětníci vyprávějí, že když The Beatmen vstoupili v polovině 60. let do povědomí publika a kolegů, působili jako zjevení. Petr Janda o jejich pražském koncertě v roce 1965 do své knihy Dávno napsal: „Čtyři kluci, hodně připomínající Beatles, hráli skvěle a ještě líp zpívali. Měli v repertoáru spoustu svých vlastních skladeb. Dělal jsem, že jako docela dobrý, ale v duchu jsem z nich byl úplně paf. Hned jsem přemýšlel, jak se taky pustit do vlastního repertoáru.“
Dodejme, že v té době Jandův Olympic sloužil v podstatě jako doprovodná kapela sólových rock’n’rollových zpěváků Mikiho Volka nebo Pavla Bobka. Do Želvy bylo ještě relativně daleko.
Cesta na Západ
Po The Beatmen, kteří se svým idolům Beatles podobali nejen oblečením a účesy, ale i typem písma, které použili na svoje logo, se zachovalo několik studiových nahrávek, které vyšly ve své době na singlech a v poslední době několikrát na různých kompilacích (naposledy letos na supraphonském 2CD Big Beat Line).
Nyní zásluhou vydavatelství Indies Happy Trails dostávají rockoví archiváři do ruky skutečnou raritu: živou nahrávku dvou koncertů The Beatmen ze 7. a 8. října 1965, kdy kapela předskakovala v bratislavské Sportovní hale Pasienky slavné britské kapele Manfred Mann.
To byla pro první generaci českých rockerů iniciační záležitost. Skupina se zpěvákem Paulem Jonesem byla vůbec první slavnou západní rockovou kapelou, která se v tehdejším Československu objevila (v Praze koncertovala 11. října téhož roku), a předskakovat jí bylo pro The Beatmen skutečnou poctou.
„My bigbíťáci jsme to, že hráli před Manfredem Mannem, brali jako celkem přirozenou věc a vůbec jsme jim nezáviděli. Uznávali jsme, že u nás byli skutečně nejlepší,“ vzpomíná v bookletu živého alba Peter Bonzo Radványi, tehdejší zpěvák skupiny The Buttons, dnes jeden z nejznámějších slovenských bluesmanů.
Je paradoxem, že tyto dva významné koncerty vlastně stály na počátku rozpadu kapely. The Beatmen dostali od manažera Manfreda Manna nabídku na turné po Anglii a hrnuly se i další nabídky „ze Západu“. Na to konto se kapela rozhodla emigrovat.
Jediný člen, který nesouhlasil, byl sólový kytarista Dežo Ursiny, jemuž bylo tehdy pouhých osmnáct let – a v dalších desítkách let se stal jedním z nejdůležitějších rockových tvůrců na území Československa. Ze skupiny tedy „byl odejit“, The Beatmen skutečně emigrovali s novým kytaristou, prožili několik úspěšných měsíců v Německu coby „Ost-Beatles“ – a následoval rozpad.
Beatmenmanie
Samotná nahrávka koncertů je samozřejmě poplatná vzniku. Byla natočena na ve své době sice kvalitní magnetofon Sonet B3, ale s profesionálními záznamy se samozřejmě nedá nahrávka srovnat. O kvalitě kapely ostatně dokonale nevypovídá ani její pěvecký a hráčský výkon – muzikanti se podle bubeníka Petera Petra kvůli slabým odposlechům navzájem špatně slyšeli. Možná i proto nahrávka, jejíž kopie kolovala mezi starými fanoušky The Beatmen, dosud oficiálně nevyšla.
Co je ale i z tohoto nedokonalého, spíše dokumentárního záznamu evidentní? Kvalita alespoň některých autorských písní, mezi nimiž kraluje překrásná Let’s Make A Summer, právem dodnes nejznámější písnička The Beatmen. Také nepřeslechnutelný „šmrnc“, který kapela měla. A v neposlední řadě reakce publika, zejména na druhém koncertě. Jeho křik skutečně indikuje, že tihle čtyři kluci prožívali svoji vlastní beatlemanii. Tedy – beatmenmanii.
