Výzvě, jak se popasovat s přibývajícími roky, čelila spousta kytarových skupin a poprali se s tím různě. The Strokes se s částečným úspěchem pokusili navázat tam, kde skončili, Franz Ferdinand jedou spíše z podstaty a Arctic Monkeys učinili razantní řez. Na novince The Car se představují jako téměř jiná kapela.
Jiný zážitek
Dávno pryč jsou doby ostrých kytarových skladeb ve svižném tempu. Už předchozí album Arctic Monkeys s názvem Tranquility Base Hotel & Casino naznačilo, že přibývající věk se u téhle kapely rovná pozvolnému ústupu od nabroušených kytar a celkovému zpomalení. Na The Car je tohle směřování završeno. Navíc se na povrch prodraly inspirace, které koření v popové a soulové hudbě sedmdesátých let a dobových filmových soundtracích.
The Car tak přináší značně odlišný posluchačský zážitek než předchozí desky Arctic Monkeys. Přímočarý přístup je zapomenut, novinka si doslova libuje v opulentní produkci, kde dominují smyčcové party, tu a tam hudbou probublávají perkuse a klasická bicí jsou jen rytmickým doplněním. Hlavní otěže tu totiž přebírá houpavá basa s výrazným groovem. Ačkoliv tak nahrávka plyne velmi pomalým tempem, energii neztrácí a dokáže, částečně jistě i díky střídmé stopáži, udržet pozornost posluchače.
A proměnil se i sám frontman Alex Turner. Na koncertech Arctic Monkeys je – nebo alespoň na aktuálním turné, které se v létě zastavilo i v Praze, stále byl – tím chlapíkem, který má všechen ten humbuk kolem sebe přezíravě na háku. Deset nových skladeb jej zachycuje v poněkud jiné poloze. Ve svých šestatřiceti letech v sobě objevil procítěného romantika, který s vážnou tváří a prakticky bez šibalského pomrknutí zpívá hořkosladké texty o lásce, rozchodech, radostech, starostech a nečekaných zátočinách života.
V textech je ale zároveň patrný odstup a jisté pochybnosti sám o sobě. V titulní skladbě alba se tak de facto vyrovnává s tím, jakou hudbu vlastně nyní tvoří a nahrává, jinde je zase tematizován život ve světlech reflektorů a pro kapelu možná poněkud nečekaná pozice globálních superhvězd. Texty se prolíná i řada odkazů na filmy i historii, které nahrávku zasazují do širšího popkulturního světa a poněkud rozšiřují její významové pole.
Arctic Monkeys sami sebe uvedli do nelehké pozice. Jakkoliv předchozí koncepční album Tranquility Base Hotel & Casino skutečně mnohé naznačilo, The Car je přesto nečekaným obratem. A teď je velkou otázkou, jak nový materiál skousnou fanoušci, kteří na koncertech nejraději křepčí na léty prověřené jistoty jako Brainstorm, R U Mine nebo Do I Wanna Know?. Nové album totiž vyžaduje podstatně jiné naladění a otevřenou mysl. Nejsou tu přímočaré hity vyloženě chytlavé na první dobrou – singlem by mohla být v podstatě každá z nových písní. S očekáváním starých časů Arctic Monkeys se dostaví pouze a jenom zklamání.
Naznačovaná nejistota v textech se do celkového dojmu z The Car nepromítla. Arctic Monkeys jsou na novém albu velmi sebejistí a odvážní. Tohle je s velkou pravděpodobností největší risk jejich hudební kariéry a je možné, že o část své fanouškovské základny přijdou. Je totiž velmi snadné desku po jednom dvou posleších odsoudit a vrátit se k „těm starým“.
Novinka rozkvétá jen velmi pozvolně, ve svém vlastním tempu, které nic neuspěchává. Jisté je, že The Car bude v kariéře sheffieldských muzikantů přelomem a vykročením na novou cestu. A to je pokaždé risk a ani na to nemusíte být globální star s miliony fanoušků. Tenhle risk vyšel.
