5. května 2017 14:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

New York byl moje iniciace, říká kytarista Thurston Moore

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Thurston Moore | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Thurston Moore | foto: Universal

Bývalý vůdčí duch dnes už neexistujících Sonic Youth, kytarista a zpěvák Thurston Moore, se kromě jiných aktivit věnuje své nové skupině. Právě s ní vydal druhé album Rock n Roll Consciousness a představí ji v červenci na hradeckém festivalu Rock for People.

Rozpad Sonic Youth v roce 2011 po třiceti letech působení v roli jedné z nejvlivnějších rockových kapel světa, bez níž by možná zněla úplně jinak například celá módní vlna grunge v čele s Nirvanou, je typickou ukázkou toho, jak mohou osobní vztahy zasáhnout do umělecké sféry. Kapela totiž skončila poté, co se rozvedl její lídr Thurston Moore s baskytaristkou Kim Gordonovou. Žádný z bývalých členů se z hudební scény neztratil, nejaktivnější je ovšem bezpochyby právě Thurston Moore. Působí v řadě nejrůznějších projektů například improvizované hudby, ale také založil novou kapelu, v níž rozvíjí hudební koncept, na kterém byli založeni právě Sonic Youth. Do party si přizval jejich dlouholetého bubeníka Stevea Shelleyho, kytaristu Jamese Sedwardse a basistku neméně významných My Bloody Valentine Debbie Googe.

Trvalo dlouho, než jste se v současné sestavě dokonale „našli“?
Tahle kapela se poprvé sešla v první den nahrávání našeho předchozího alba The Best Day před třemi lety. Předtím jsme spolu skutečně nikdy nehráli. Po vydání desky následovala spousta koncertů a turné, až nám – skoro po třech letech – naplno došlo, že si to spolu opravdu užíváme a že chceme jako skupina pokračovat. A tak se teď soustřeďuji na to, abych nás prezentoval skutečně jako plnocennou skupinu, nikoli tedy jen jako přechodný projekt. Chci mít stabilní kapelu a aby v ní každý z muzikantů měl dostatek prostoru. Aby měl James Sedwards v našich skladbách dostatek míst, v nichž vynikne jako sólový kytarista. A aby Debbi Googeová se Stevem Shelleym mohli vytěžit co nejvíc z toho podivuhodného „manželství“ mezi My Bloody Valentine a Sonic Youth. Obě tyhle kapely si v 80. a 90. letech užily celkem dost pobytu na výsluní, ale naše současná kapela se nesnaží být replikou ani jedné z nich. Ale zároveň se už nesnažíme hledat žádnou novou cestu. Troufám si říct, že jsme ji už dávno našli a prošli si ji. Teď se můžeme těšit ze vzájemné společnosti. Víc si ani nemůžu přát.

Thurston Moore Band (zleva James Sedwards, Thurston Moore, Debbie Googe, Steve Shelley)

Thurston Moore Band (zleva James Sedwards, Thurston Moore, Debbie Googe, Steve Shelley)

Na novém albu jste se ve větší míře vrátil k repetitivním postupům. V čem jsou pro vás stále aktuální?
Vždycky mě zajímalo, ve kterém okamžiku přechází opakování motivu do duchovní roviny. Kdy se stane mantrou. Snažím se vyvážit tradiční psaní písní s úplně neznámými nebo neortodoxními aspekty – to mě zajímá jako skladatele.

Které neortodoxní aspekty kromě minimalismu máte na mysli?
Povím vám příklad. Hodně času mi zabrala Exalted, první píseň nového alba. Chtěl jsem, aby se skládala z řady částí, které se nikdy nebudou opakovat, a přitom si celá skladba udrží písňovou strukturu. Zároveň jsem se chtěl vyhnout tomu, aby působila jako nějaké akademické cvičení. Pak jsem ji přinesl do studia, měla sedm částí a nebylo jednoduché si ty přechody a změny zapamatovat. Tak jsem tu abstraktní strukturu kapele nakreslil. A nahráli jsme ji, myslím, na první pokus. Na albu je vůbec minimum oprav a dohrávek.

Je známo, že máte rád improvizaci. Nakolik je improvizovaná hudba, kterou děláte se svou současnou kapelou?
Svobodnou improvizací se rád zabývám tam, kde je to namístě. V kontextu skupiny, která hraje komponované skladby, ji zapojuji zejména na pódiu při koncertech. Když píšu píseň, rozhodně nepřemýšlím o tom, nakolik se v ní bude moci improvizovat. I když v Sonic Youth jsme tímhle způsobem kdysi pracovali.

Takže na novém albu se nikde neimprovizovalo? Některá místa tak působí.
Myslím, že nikde. S výjimkou úplného konce půldruhé minuty závěrečné skladby Aphrodite, to byla opravdu ryzí improvizace. Což ale pro mě nebylo vždycky běžné. Když jsem s hudbou v 70. a 80. letech začínal, o svobodné improvizaci jsem nic nevěděl, měl jsem plnou hlavu hlukových stěn. Ale improvizace, to je velmi specifická estetika. Já o ní dlouho vůbec nic nevěděl, myslel jsem si, že to je jen jazzová záležitost, kterou praktikují nějací starší vousatí chlápci, znáte to. Dostal jsem se k ní až v 90. letech, když jsem se začal zajímat o avantgardní jazz do větší hloubky a dozvěděl jsem se, že volná improvizace má identitu zcela oddělenou od afroamerické jazzové tradice. Že mě mnohem víc zajímá, jak ji praktikuje holandský Instant Composers Pool, anglický kytarista Derek Bailey a saxofonista Evan Parker, nebo vokalistka Maggie Nicols a její Feminist Improvising Group. Byl jsem tím úplně fascinován a připadalo mi to mnohem radikálnější než punk rock. Lidé, kteří improvizaci byli oddáni, neměli nikdy žádné ambice k jakémukoli přijetí hlavního proudu hudebního průmyslu. Provozovali čistou hudbu. A já se k nim - poté, co jsem načerpal patřičné zkušenosti - rád připojil. Zároveň mě ale stále zajímá psaní písní, považuji se v první řadě za písničkáře. Ale improvizovaná hudba je pro mé skládání velkým přínosem, protože mi přináší spoustu nápadů, které pak mohu v písničkách použít.

Vaše nové skladby mají dlouhou stopáž. Dodržujete ji na koncertech?
Ve skutečnosti je hráváme i déle, vždycky záleží na momentální situaci. Ale některé bývají většinou stejně dlouhé jako na nahrávce. Ony jsou taky hráčsky docela náročné, takže není důvod je prodlužovat. Ale uvidíme, jak to dopadne.

Thurston Moore

Thurston Moore

V písničce Smoke of Dreams zpíváte o New Yorku. Je pro vás inspirativní i teď, kdy žijete v Londýně?
Do New Yorku jsem se přistěhoval, když mi bylo devatenáct. A to je přesně ten věk, ve kterém, pokud se zajímáte o umění, načerpáte inspiraci, která s vámi zůstane navždy. Je to období iniciace. A já přišel do New Yorku, když tam byla silná písničkářská energie. Působili tam literárně velmi zajímaví muzikanti jako Lou Reed, Patti Smithová nebo Richard Hell. Opravdu mě přitahovali, byli velice zvláštní a svérázní. Podvratní. Stáli na okraji toho, co společnost v hudbě a literatuře považovala za přijatelné. A to bylo pro mě velice lákavé. Stali se tak vlastně mými učiteli. A nikdy jsem je neopustil. Dnes můžu žít kdekoli na světě, ale kořeny mého muzikantského života jsou navždy v New Yorku.

Co vás tedy láká na Londýně?
Samozřejmě nemohu říct, že tam budu bydlet navždy, ale mám ho rád. Líbí se mi, že se tam cítím trochu cizí, to je docela příjemný pocit. V Americe mám spoustu přátel a rodinu, všechny je miluji, chtěl bych být s nimi, ale strašně se mi nechce do Ameriky vrátit. Spíš bych radši hlouběji do Evropy. Tenhle kontinent miluju.

Promiňte, že se na to ptám, asi na to musíte odpovídat často, ale nedá mi to: existuje nějaká šance, že se ještě někdy dají dohromady Sonic Youth?
V Sonic Youth jsme spolu byli dlouho a natočili spoustu desek. Vlastně jsme spolu vyrůstali, od doby, kdy jsme byli čerství dvacátníci, až do padesáti. Nemám pocit, že by pod námi někdo trhl kobercem a podrazil nám tím nohy. Naše poslední album The Eternal považuji za milé a elegantní. Takže nemyslím, že by se Sonic Youth měli vracet. Všichni teď objevujeme nové umělecké světy a líbí se nám to. Chápu, proč by lidé chtěli, aby se naše kapela vrátila, ale bylo by to trochu zbytečné divadlo. Za těch třicet let jsme řekli opravdu všechno, co jsme chtěli.

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky


Rozdáváme 32 lahví z nové řady Canpol Babies. Přihlaste se o tu svoji
Rozdáváme 32 lahví z nové řady Canpol Babies. Přihlaste se o tu svoji

Soutěžte o dětskou lahvičku Canpol Babies. Je to snadné!

Najdete na Lidovky.cz