Karlík a továrna na čokoládu, který udělá radost dětem i babičce, a až selžou všechny televizní estrády, dá se zajít do kina na Burtonovu loutkovou Mrtvou nevěstu, ta nezklame ani po smrti.
Točit filmy pro děti přitom nebylo zrovna Burtonovým snem a rozhodně v tom prý nehodlá pokračovat („Raději bych teď natočil porno než další dětský film.“), má ale pro tuhle práci osobitý cit. Přestože prožil traumatické dětství, podařilo se mu uchovat nedospělý pohled na svět a fantazii, o níž se může většině dospělých jen zdát.
Tim Burton (25. 4. 1958) prožil dětství v kalifornském Burbanku, v domku s dokonale zastřiženým trávníkem a věčně naštvanou matkou.
Pochyboval jsem, jestli jsem normální
Utéct z domova chtěl prý dřív, než se naučil chodit. Nakonec si vyvzdoroval, že mohl bydlet u babičky. Ve škole to bylo ještě horší: „Nepovažoval jsem se za podivína, ale všichni ostatní si to mysleli, začal jsem tedy pochybovat, jestli jsem normální. Dodnes mě v neděli večer přepadá deprese, v podvědomí mám zasuto, že budu muset zítra do školy.“
Připadal si strašně starý, mezi vrstevníky kamarády neměl. Většinu času trávil kreslením a sledováním brakových televizních seriálů nebo béčkových hororů a sci-fi. („Je to svým způsobem smutné, ale stále se mi líbí horory s netvory.
Mohu se na ně dívat v kteroukoli noční i denní hodinu.“) Když stál před úkolem napsat esej o Houdinim, vzal raději kameru a natočil o něm film. Za svou práci dostal jedničku a naboural si image špatného studenta: „Řekl jsem si, že bych se tím vlastně mohl živit.“
Nakonec se mu podařilo zúročit většinu svých dětských zálib, ale i traumat, a dokonce se jimi proslavit. Svou lásku k braku zvěčnil ve filmu Ed Wood (1994) věnovaném nejhoršímu režisérovi všech dob (v Burtonových očích byl ovšem Wood svého druhu géniem).
Poklonu příšerným laciným sci-fislátaninám zase vysekl v parodii Mars útočí (1996). O osamělosti a izolovanosti nepochopeného podivínského chlapce natočil půvabný smutně poetický snímek Střihoruký Edward (1990) - ten dodnes považuje za svou nejosobnější filmovou výpověď.
Burtonova cesta k úspěchu vedla přes animovaný film. Přestože nedokončil střední školu, byl přijat na Institut of the Arts v Kalifornii. Odtud pokračoval mezi animátory studia Walta Disneyho.
Trápil se tu překreslováním a vybarvováním postaviček, díky přímluvě několika vlivných kolegů ale dostal příležitost pracovat na vlastních projektech. Po několika krátkých filmech (Vincent, Frankenweenie) se dopracoval k celovečernímu debutu Pee-Wee a jeho dobrodružství (1985).
My jsme Burtonův osobitý filmařský rukopis měli poprvé šanci poznat díky hororové komedii Beetlejuice (1988) o rodince duchů, kteří chtějí vystrnadit nové nájemníky svého domu. Morbidní humor, specifická výtvarná poetika, slabost pro „podřadné“ umění a originální přístup k výběru témat - to zůstalo Burtonovi dodnes.
Na konci osmdesátých let dostal nabídku převést na plátno komiks o Batmanovi. Z natáčení velkorozpočtového filmu, na jehož vznik dohlíželo mnoho mocných ze studia Warner Bros., se zhroutil: „Nejsem pro filmový byznys ten správný typ.
Po pravdě řečeno, vůbec se do něj nehodím. Potřebuji spoustu času na to, abych si všechno promyslel a vyhodnotil.“ Navíc tu zase zafungovalo staré trauma: „Vždycky jsem odmítal dělat to, co mi někdo přikázal. Dnes to není jiné.“
Nicméně temný burtonovský Batman se líbil a režisér dokonce souhlasil s tím, že natočí pokračování.
„Úspěch mých filmů mě vždycky překvapí. Je to neuvěřitelné a těžko představitelné. Pokud by měl úspěch podobu průvodu tančících děvčat, která by kolem sebe rozhazovala peníze, dokázal bych si ho nějak uvědomit,“ říká filmař, který nedokázal žít v Americe.
Prý si tam vždy připadal jako cizinec. Muž, který považuje mobil za rekvizitu z bondovky, našel nový domov v Anglii: „Žiju na venkově kousek od Londýna, člověk tam má pocit, že je zpátky v sedmdesátých letech.“
Filmy točí prý především proto, že ho baví práce s herci. Některé si bere i domů, jako třeba Helenu Bonham Carterovou, kterou obsadil do remaku Planety opic (2001), do freudovské „pohádky“ o chorobném lháři Velká ryba (2003) i do „Karlíka“ (2005) a Mrtvé nevěsty (2005).
Výjimečné postavení má mezi Burtonovými oblíbenci Johnny Depp. Natočili spolu Střihorukého Edwarda, Eda Wooda, hororovou Ospalou díru (1999) a věnoval mu i bizarní roli Willyho Wonky v „Karlíkovi“.
„Johnny Depp je první herec, který mě napadne, když obsazuji film - i když jde o ženskou postavu nebo zvíře. Jako já s sebou nese emocionální břemeno. Nezáleží mu na tom, jak vypadá. A hlavně: vždycky je jiný,“ vysvětluje Burton, který ze sebe prostřednictvím postav Johnnyho Deppa setřásá trable a balí je do kouzelně morbidních filmů.
Burtonova adaptace dětské knížky Roalda Dahla Karlík a továrna na čokoládu s Johnnym Deppem v hlavní roli se zařadila k nejoblíběnjším filmům roku. Získala si nejen přízeň kritiků, ale i diváků všech generací.
