V Redutě se v poslední době daří adaptacím nedivadelních předloh. Přestože k dramaturgii těžící z filmových a literárních hitů mohou být výhrady, konkrétní adaptace v Redutě zvedají laťku brněnského divadla. Jan Mikulášek je režisérem, který se na profilaci svěžího stylu divadla podílí: před nedávnem zde uvedl velmi zdařilou inscenaci podle Korespondence V + W.
Zvuková projížďka minulým stoletím
Europeana je jeho další adaptací oceněné literární předlohy (kniha roku v anketě Lidových novin 2001). Nutno však říci, že divadelní svébytnosti, jakou oplývala Korespondence W+V, v případě Europeany Mikulášek nedosáhl. Přesto z předlohy, které prakticky chybí divadelní potenciál, vydobyl poměrně působivou inscenaci.
Po úvodní zvukové projížďce minulým stoletím následují textové pasáže. Osm herců představuje osm účastníků konference. Každý je vypravěčem, dělí se o útržky předlohy. Text je někdy nahrazen hereckou akcí, opakujícím se gestem, pohybem, častěji je ale jimi pouze doprovázen. Stejně jako v textu se zde mísí banality s hrobově vážnými motivy: hezká úvodní etuda Jiřího Knihy s upravováním výšky neviditelného mikrofonu je vzápětí vystřídána strohými informacemi o průměrné výšce vojáků padlých v Normandii a obětech v koncentračních táborech nebo obrazem ženy svlékající se na veřejném místě s takovou odosobněností a otupělostí, jako by v mysli nesla miliony před popravou svlečených.
Ouředníkův proud, strukturovaný pouze postranními titulky z dějepisné učebnice, je možné snadno, při zachování základních motivů, přerušit i navázat. Text se přednáší vsedě kolem stolu, postupně se ale od něj odpoutává a v druhé polovině se hraje v méně organizovaném prostoru poloprázdného jeviště, kde už těžko hledat řád a výklad událostí. Součástí scény je kromě zasedačky ještě odpudivé prosklené předsálí, které evokuje společně s kostýmy československá 70. či 80. léta.
Mix vzpomínekPatrik Ouředník: Europeana Režie: Jan Mikulášek |
Propojením neosobního odstupu komentátorů s absurdní komikou a pohybově stylizovanou vyšinutostí obsáhnou vážnost sdělení i temný humor dějinného ohlédnutí, v němž se na jedné hromadě ocitá bombardování měst a vynález podprsenky. Vyvážená ale není úroveň divadelního uchopení textu.
Silné jsou scény nacházející osobité paralely k předloze – zmíněný úvod inscenace, hystericky zaplakaná Óda na radost, groteskní scéna intelektuálního sebeukájení předvedená jako hromadná masturbace s knihami nebo nezdařené vítání nového tisíciletí s lahvemi šampusu, které se nepodaří otevřít. Pohybová ilustrace textu může místy působit příliš popisně, ve své doslovnosti ale dobře dotváří absurdní obraz (například na text "o první světové válce se říkalo, že v ní lidé padali jako semena" se začnou postavy na jevišti nekontrolovaně kácet k zemi – uprostřed dialogu, během akce, vzápětí vstávají a navazují na akci před pádem, a vše se opakuje).
Jsou zde ale i slabší, méně invenční scény, jako je projev státníka o uplynulém století, schopného do mikrofonu pouze vzlyků na pomezí pláče a smíchu. Především v druhé polovině je také dominantnější text, malé zklamání může přinést i závěr, který jen nechá zaznít pasáž o konci dějin bez výrazné tečky.
Pro čtenáře Europeany bude inscenace zajímavá tím, že uvidí text tak nedivadelní, pro ostatní to může být inspirace. Škoda jen kolísající, nicméně Mikuláškův experiment je i tak působivý.
