Třikrát a dost. Nechtěný humor a manýrismus televizní Reportérky

Spíše než Reportérka se série měla jmenovat Reportér nebo Reportéři, protože titulní postava Hedviky fakticky nebyla postavou hlavní, a vlastně to ani povoláním nebyla reportérka, nýbrž mladá, nezkušená, z ulice se dostavivší adeptka tohoto řemesla. Fakticky hlavní postavou minisérie totiž byl reportér Vlach (v podání Jiřího Bartošky), do něhož autor námětu a scénáře, reportér Josef Klíma, zjevně vložil nejvíc ze sebe a ze své profesní a lidské zkušenosti. Hedvika hrála roli pouhé fotogenické záminky, věšáku na kauzy, které redakce fiktivního vydavatelského domu řeší – a Tereza Voříšková s tou figurou asi ani nemohla udělat víc, než udělala.

Téma, kam se jen podíváš

Nebylo zřejmé, o čem Reportérka chce být a je. Honilo se tu hned několik tematických zajíců. Jedním z nich byla bulvarizace tištěných médií, v nichž bardi na hranici důchodového věku čelí nájezdu energických třicátníků (náležitě slizcí v podání Václava Jiráčka a Jaroslava Plesla), kteří čelí snižujícímu se čtenářskému zájmu tvrdým marketingem a důrazem na „prokrvenější“ obsah; hoši chtějí produkovat „fresh“ periodika, v nichž se profesní zásady serióznosti neberou až tak vážně. Dalším kličkujícím zajícem byla sama profese investigativního reportéra, její praktiky a možnosti. Jinými ušatci, kteří se míhali před kamerou, byly náměty reportérů – kauzy z politiky, byznysu, sociální a rasové problémy.

Tereza Voříšková v titulní roli seriálu Reportérka

„Snažil jsem se napsat jakýsi mezižánr,“ poznamenal Josef Klíma, a vznikla z toho minisérie plná „mezi témat“, takže v jednom díle reportéři sledují hned dvě kauzy, do toho řeší své soukromí a ještě problémy v redakcích. Nic není nahlédnuto pořádně, důsledně – logicky z toho mixu ve výsledku je žánrový obrázek ze života lidu novinářského, přičemž jako letitý příslušník tohoto lidu se tomu chlapácky romantizujícímu a zároveň ovšem cynickému, zkrátka hodně zjedodušujícímu obrazu v Reportérce směju a podivuju, ale tak to možná má každá profese, když se pak vidí představená v televizním filmu.

Jestliže jedním z leitmotivů Reportérky byl mediální trend vytváření zdání, nabarvené a navoněné mělkosti, pak tato minisérie náleží do té produkce, která sama takto postupuje. Technicky zdatné realizační týmy se „realizují“ především v tom, že to obrazově takzvaně hezky vypadá, méně už se trápí tím, o čem se vypráví. Režisér Dan Svátek v tiskových materiálech příznačně odpovídá na otázku, na co je u Reportérky nejvíc pyšný: „Na vizuální stránku, která se ve spolupráci s kameramanem Jakubem Šimůnkem a architektem Ivo Návratem povedla.“ Šimůnkovo snímání bylo nesporně fotogenické, ovšem manýristické: když Hedviku stíhají noční můry, tak se samozřejmě použije širokoúhlý objektiv, nakloněná kompozice a temné tónování; když Hedvika kráčí po ulici, „odjede“ od ní kamera, kterou nad domy vynáší dron (už to skoro vypadá, že v tuzemsku existuje příkaz: bez dronu a bez jeřábu nenatáčet!); když se v posledním díle na nemocničním nádvoří odehrává důležitý rozhovor mezi třemi figurami, kamera kolem nich jezdí dokola jako smyslů zbavená, vždyť je to přece drama...

Jiří Bartoška v seriálu Reportérka

Když Bronx je hadr

Obrazovou interpunkci tvoří zrychlené, pohlednicové záběry pražského panoramatu. Když hlavní postavy mezi sebou telefonují, vlevo dole se v obraze objeví ikonka s telefonem a se jménem, kdo je na druhém konci (a to i tehdy, když snímaná postava tu druhou postavu oslovuje, takže je zcela zřejmé, s kým hovoří). Jiným jakoby ozvláštňujícím, zcizujícím, ve skutečnosti zoufale doslovným prvkem jsou promluvy postav přímo na kameru, k divákovi, jimiž komentují dění. Dalšími takovými komentáři jsou vnitřní promluvy Hedviky a Vlacha („Ten je úžasnej,“ vzdychne adeptka, když hledí na kolegu, který se jí líbí.); nebo otřískaný vlk Vlach přijíždí k Hedvice, která bydlí v nájmu ve starém činžáku, asi tak ve čtvrti typu Žižkov, a ve vnitřní promluvě poznamená „Bronx hadr“. Právě proto, že tohle všechno je od tvůrců myšleno zcela vážně, je to nezamýšleně legrační a půlka postav vyhlíží jako nechtěné karikatury. Nikdo už ale neřeší detaily, že Vlach s Hedvikou si nejprve vykají, pak přejdou k tykání a pak zničehonic si v některých replikách zase vykají (a potom zase tykají). Nebo, že některé repliky herci prostě řekli špatně.

Obecně – více než sdělení je tu pohodářského sdílení: reportér Vlach si zajde oddáchnout do hospody a hle, kdo vedle něho u stolu nezpívá Rosu na kolejích – sám Wabi Daněk. Též autor předlohy Josef Klíma se ocitne před kamerou – ve vestibulu vydavatelského domu se motá s telefonem u ucha. „Teď s jistotou vím, že bych rád natočil všech třináct dílů, které Pepa Klíma napsal,“ řekl režisér Dan Svátek. No – tři díly bohatě stačily.