29. dubna 2018 17:04 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Česko-slovenští Tugriki vydali skvělý debut

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Tugriki | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tugriki | foto: Illah Van Oijen

Hned v několika ohledech je debutové bezejmenné album nové kapely s názvem Tugriki, inspirovaným mongolskou měnou, unikátní.

Za prvé: jde o „federální“ projekt, ve kterém se sešli členové čím dál populárnější slovenské skupiny Korben Dallas s českou cellistkou, zpěvačkou a skladatelkou Dorotou Barovou. Původní záměr pouhého studiového souručenství vzal díky radosti ze setkání a zdařilé spolupráci za své právě probíhajícím turné po českých a slovenských městech.

Za druhé: jmenovaná zpěvačka se po dlouhých letech, kdy svůj čas dělila a stále dělí mezi jiné žánry (mimo jiné alternativní písničkářství v duu Tara Fuki, moderní jazz s kapelou Vertigo či hraní v doprovodné kapele Anety Langerové) zčásti vrací k v podstatě rockovému výrazu. A za třetí: album vydala doposud vysloveně mainstreamová firma Supraphon, což je, doufejme, náznak jejího nového přístupu k dramaturgii.

Hudbu Tugriki můžeme označit za alternativní rock, ovšem ve smyslu, v jakém byl zejména na naší a evropské scéně chápán v 80. a 90. letech. Což samozřejmě vůbec neznamená, že by nová kapela provozovala nějaké retro nebo revival – postupy té hudby jsou dnes opět aktuální, jak vidíme i u mladších hudebníků u nás i ve světě.

Z množství prostředků, které ve své hudbě Turgiki používají, zaujme používání repetitivních prvků, k nimž jsou připojeny nosné melodie – podobně, jako to třeba dělal projekt Ivy Bittové a Vladimíra Václavka Bílé inferno. Tugriki jsou ovšem rockovější, už pro angažmá elektrické kytary, která dodává některým skladbám tvrdost a ve spojení s rytmikou i určitou nervnost. Tok hudby ozvláštňují i výrazné zlomy v rámci jednotlivých písní, které mohou odkazovat k některým zákoutím artrockového stylu.

Melodické linky, jakkoli nikoli prvoplánové, společně se zpěvaččiným výrazem a s podstatnou úlohou jejího violoncella, to jsou rysy, jež jdou naproti i posluchači, který by se snad lekl jakési přílišné „exkluzivity“ Tugriki. A platí to i pro texty (v češtině i ve slovenštině), které sice rozhodně takzvaně nemlátí prázdnou slámu a hovoří i o závažných věcech, jako je samota a pocit vykořenění, ale rozhodně to nedělají ostentativně depresivní ani nečitelně zaumnou formou.

Úhrnem: jeden z nejlepších debutů poslední doby.

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky