Karel Otto Hrubý se narodil v roce 1916 ve Vídni, ale dětství prožil ve Znojmě a často cestoval na Slovensko. Po maturitě odjel do Prahy, kde studoval práva, mnohem bližší mu však byly přednášky na uměleckoprůmyslové škole a dějiny umění na filozofické fakultě. Když v roce 1938 musela jeho rodina opustit pohraničí, odstěhoval se za nimi do Brna, kde zůstal dalších čtyřicet let.
Fotografování se věnoval již v mládí, ale na profesionální úroveň se dostal až koncem války. Výstava v brněnském Domě umění začíná sérií snímků z roku 1945, kterou kurátorský tým (Lukáš Bártl, Antonín Dufek, Jana Vránová) vybral z tisíců negativů, velká část pochází ze soukromého archivu Hrubého, který třicet let třídil své snímky do šanonů.
  |
První fotokolekce je důležitým svědectvím z německého internačního tábora v Brně-Maloměřicích. Není to jen pouhý záznam situace, ale pohled do tváře lidí, kteří netuší, co bude zítra nebo za týden. Všechno sbalit a vydat se na cestu. Hrubý se snažil vcítit do situace těchto lidí bez ohledu na to, kdo jsou. Vnímal hlavně jejich obavy a strach z nejisté budoucnosti. Za několik měsíců se vydal do pohraničí, kde dokumentoval další přesuny obyvatel: stěhování z vnitrozemí do prázdných domů na Jesenicku. Vše je rozvířené, nic není stálé. Vše staré je třeba zbourat a rychle vybudovat nové.
Hrubý pracoval od roku 1945 jako reportér deníku Rovnost, později fotil pro týdeník Květy. V roce 1952 začal učit fotografii na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně, ale v dokumentování proměn společnosti nepřestal. Jezdil po celé republice a pozoroval přemlouvání rolníků, aby vstoupili do JZD, viděl rozjásané tváře Prvního máje i tlačenici před obchodním domem. Každý takový snímek by se mohl zdát jako služba propagandě, ale vždy je třeba vnímat jeho ironický podtext. Například fotografie nazvaná Diskuse, kde sedí pantáta před chalupou a vedle něj agilní komunista, dobře ilustruje tuto dvojznačnost. Tohle není diskuse, ale předem prohraný boj. Hrubý se neomezoval jen na témata, která byla typická pro danou dobu, ale fotografoval v ulicích Brna. Domy, koleje, schody nebo neony. Všude tam viděl dokonalé tvary, které je možné vnímat jinak. Z nadhledu, podhledu nebo z diagonály. Ctil zákony, které odkazují k tradicím meziválečné avantgardní fotografie.
Ten, jemuž nebylo všechno jedno. Výstava Vladimíra Ambroze v Domě fotografie |
Tři hlavní výstavní sály představují tvorbu Hrubého z padesátých a šedesátých let. Od hledání světlých zítřků až po každodenní život, který rozhodně není tak zářivý, jak mnozí doufali. Nic není jen jásot a víra v lepší budoucnost. Velmi zajímavá je série snímků z továrny. Průzračné proudy vody ze sprchy dopadají na záda dělníků uprostřed potemnělé umývárny nebo horník, který drží v ruce uhlí, a proud světla osvětluje celou scénu. Tohle není obyčejný snímek pro noviny o vzorné práci, ale meditativní zamyšlení nad prací člověka – jednotlivce uprostřed tovární masy. Z klidného světa rozjímání nás další kapitola zavede do těkavé doby šedesátých let. Vše je v pohybu, tanec na tisíc způsobů, mladíci v ulicích hrají na kytaru, slečna tančí jive.
Karel Otto Hrubý: Brno, večer v dešti, 1960
Předposlední část výstavy ukazuje zcela odlišnou tvorbu Hrubého, který od dětství jezdil na Slovensko. Fascinovala ho struktura tamní krajiny, měkké linie protnuté jedna do druhé. Souběžně s neporušenou přírodou ale fotografuje i místa zničená těžbou, v době, kdy se o ekologii nesmělo mluvit. Idylické scenérie tak střídá půda rozhryzaná bagrem nebo uschlý strom jako memento.
Poslední kapitolou jeho fotografické tvorby jsou inscenované snímky, kde se vrací k tématu člověk versus civilizace, ale tentokrát v ironické formě. V roce 1977 Hrubý odešel po mnoha letech ze školy a odstěhoval se na chalupu do jižních Čech. „Najednou mě to přestalo nutit a skončil jsem s focením a začal malovat. Nejde to dělat polovičatě. I amatér se musí do tý káry zapřáhnout a táhnout ze všech sil,“ říkal v televizním dokumentu, který vznikl v roce 1992. O šest let později zemřel.
To, co je nyní v Brně k vidění, je pouhý zlomek z neuvěřitelně rozmanité tvorby Hrubého, jehož jméno donedávna znali hlavně lidé z oboru. Současná prezentace je jako splácení dluhu autorovi, který dokázal nahlédnout realitu s jemností, ale zároveň kritickým okem. Důležitým doplňkem výstavy je také vydání stejnojmenné knihy, která zahrnuje nejen fotografie, ale také podrobný životopis autora a texty o jeho fotografické a dlouholeté pedagogické činnosti. Jeho žáky byli například Pavel Dias, Jaroslav Prokop nebo Miloš Budík.
Tři hlavní sály představují tvorbu Hrubého z padesátých a šedesátých let. Od hledání světlých zítřků až po každodenní život, který rozhodně nebyl tak zářivý.
Karel Otto Hrubý: fotograf, pedagog, teoretik |
