Jaroslav Hněvkovský se narodil v roce 1884 v obci Žebrák na Berounsku. Ve čtrnácti se odstěhoval do Prahy, kde chodil na reálku, po maturitě se přihlásil na Akademii výtvarných umění, ale nevzali ho. Studoval na technice a stále doufal, že jednou bude profesionálním malířem. V roce 1904 potkal svoji budoucí ženu Annušku, která pocházela z Ruska, ale žila s rodinou v Praze. Společně podnikali výlety na předměstí a plánovali budoucnost.
Jenže Jaroslav toužil po cestování, a tak v roce 1907 odjel do Bosny a Hercegoviny, kde pracoval jako geodet. O rok později byl přijat na římskou Akademii umění. Jednou šel do kavárny, chtěl si zahrát šachy, a tak oslovil mladíka u protějšího stolku. Po pár klopotných slovech v italštině zjistili, že jsou oba cizinci, oba z Čech. Otakar Nejedlý byl absolventem pražské výtvarné akademie. Povídali si o cestování a rozhodli se, že pojedou pryč od civilizace, tak jako jejich vzor Paul Gauguin.
Běloši v bederní roušce
Cesta z Terstu na Cejlon však byla nad jejich finanční možnosti, a tak přemýšleli, jak sehnat peníze na lístek. Nakonec se jim podařilo přemluvit vedení cestovní kanceláře Lloyd, aby od nich odkoupilo obrazy, a na revanš dostali jízdenky první třídou.
Jaroslav Hněvkovský - z tvorby
Když se vylodili na Cejlonu, snažili se co nejvíc přizpůsobit tamním zvyklostem. Evropské šaty odložili, nosili jen bederní roušky, chodili naboso. Po několika měsících se vydali za dalším dobrodružstvím do Indie. Dostali se do regionu Travankúr, kde se Hněvkovský seznámil s Emily, která pocházela z britsko-indické rodiny. V dopise své matce Jaroslav píše: „Nuže jaká byla? K smíchu to doznat, bylo jí tak třináct let. Avšak dnes, to jest po třinácti letech, prohlašuji, byla ze dvou nejkrásnějších dívek, které jsem na světě viděl,“ stojí v knize Malířovy listy z Indie, kterou Hněvkovský vydal v roce 1927 a obsahuje jeho dopisy matce z několikaletého pobytu v Asii.
V roce 1911 se Otakar Nejedlý vrátil do Prahy, tři roky v cizině už mu stačily. Jaroslav měl jiný cíl: Indie ho fascinovala a chtěl zůstat za každou cenu. Vyzkoušel si život v pralese, ale také týdny ve městě, kde ho většinou hostili přátelé a přátelé přátel britských rodin. Nejvíc mu však vyhovovalo bydlení v bungalovu v pralese. Ráno si zacvičil, oblékl si bederní roušku a vyrazil do plenéru. Maloval rozbouřené moře, zelenkavé palmové listy a černočerné skalní útesy. Život v úplné samotě mu však nevyhovoval: „Po špatně strávené noci předsevzal jsem si, že si najdu někoho, kdo by tu se mnou spal. Třeba malého Nánu, jen bude-li tu nějaký člověk. Navázal jsem s ním upřímné přátelství,“ píše Hněvkovský o desetiletém chlapci.
Historky pro maminku
Malíř v dopisech matce popisuje také další dobrodružství: „Tu objevila se žena, stoupajíc zelení do vrchu. Já vlastně viděl jen plná žlutá nadra, břicho a odhalená stehna, jak si přidržovala suknici. Byla to jen chvíle, neboť opojné zjevení zas tiše zmizelo v houštině. Propadl jsem zcela omamné moci horské krajiny, v očích chvěly se mi divoké zelené a modré skvrny, když pohlédl jsem znovu na obraz kontrasty, jež vyvolávala vidina onoho horkého oranžového těla. Tato barva vzbouřila mou krev a tělo nabylo vrchu, zachvívajíc se smyslnou vášní. Nebyl jsem s to, abych dále sledoval klidnou hru barev na palmách na krajině. Však je to tak dobře. Nechávám na plátně místo pro to, co jsem viděl. Udělám tam tropickou lásku.“
Maminka a ostatní příbuzní mu několikrát poslali peníze, aby si koupil lístek na loď zpátky do Evropy. Svéhlavý malíř se však nechtěl vzdát tropického ráje a odjezd stále odkládal. Vrátil se až v roce 1913, o několik měsíců později si vzal dávnou lásku Annušku. Následovalo šestileté období, kdy žil v Praze, ale na Indii nedokázal zapomenout, udržoval kontakt s Emily i s dalšími ctitelkami.
  |
V roce 1921 měl výstavu v londýnské Leicester Gallery. Prezentace „slovanského Gauguina“ zaujala odbornou kritiku i slavného indického literáta Rabíndranátha Thákura. Držitel Nobelovy ceny za literaturu byl zakladatelem univerzity v indickém Šantí Nikatanu, kam Hněvkovského pozval, aby vyučoval evropský styl malby. Po dvou letech se malíř vrátil do Čech, kde žil až do své smrti v roce 1956. Desítky jeho obrazů věnovala Annuška Městskému muzeu v Žebráku. Na výstavě v Egon Schiele Centru můžete putovat s ním nespoutaným světem, který popsal slovy: „Plížili jsme se lesem obrovských bambusových trsů, které větrem se kymácely. A pak jsme viděli domorodou obec, která skýtá obraz primitivní komunistické společnosti. Jsou volni, pokud užívají pralesů, a sobě rovni, jak jsem sám viděl. Žijí jako bratři, silný nečiní násilí slabému a prospěch i neštěstí jest jim všem společno.“
Exotika schovaná v Žebráku
Galeristka Hana Jirmusová-Lazarowitz letos na jaře náhodou objevila informace o tvorbě malíře Jaroslava Hněvkovského: „V regionální příloze Mf DNES jsem si četla tipy na víkend a zaujala mě reprodukce obrazu, kde byly dvě mulatky na pláži pod palmami a u toho popiska, že je to obraz Jaroslava Hněvkovského ze stálé expozice v Městském muzeu v Žebráku. Když jsem tam přijela, bylo to jako zjevení. V#jednom sále výstava minerálů – a o pár metrů dál obrazy Jaroslava Hněvkovského z#Cejlonu a Indie. Některé jsou součástí stálé expozice, ale většina byla roky uložena v depozitáři. Nabídla jsem vedení muzea, že uspořádám velkou výstavu u nás, v Egon Schiele Centru v Českém Krumlově, a jim se ten nápad moc líbil,“ vzpomíná galeristka na první setkání s malířem, který pocházel z obce Žebrák a zemřel před šedesáti lety. V létě připravila Hana Jirmusová-Lazarowitz výstavní trilogii, která má společné téma: malíř daleko od civilizace. Současnou generaci reprezentuje český malíř Otto Placht, který od 90. let jezdí do Jižní Ameriky, a peruánský výtvarník Dimas Paredes Armas.
Součástí retrospektivy Jaroslava Hněvkovského v Českém Krumlově jsou jeho obrazy, dopisy a deníky. V#odborné literatuře je tento autor zmiňován jen okrajově, většinou v souvislosti se svým zkušenějším kolegou, Otakarem Nejedlým. V roce 2013 se konala v Západočeské galerii v Plzni výstava Palmy na Vltavě, kde kurátor Tomáš Winter představil několik českých malířů, kteří se ve své tvorbě inspirovali exotickými motivy. Podle Wintera donedávna nebylo známé, že se dochovala značná část pozůstalosti Hněvkovského, proto na výstavě nebyl zastoupen.
Informace o životě a díle Jaroslava Hněvkovského lze dohledat v knize jeho neteře Ludmily Justlové Malíř Indie (nakl. Cassandra, 1994) nebo ve vzpomínkách Otakara Nejedlého, které vyšly v Nakl. čes. výtv. umělců pod názvem Malířovy toulky po Evropě, Cejlonu a Indii a kde je řada odkazů na společné zážitky.
Podle indologa Martina Hříbka byli Hněvkovský a Nejedlý mezi prvními českými malíři, kteří se na počátku 20. století vypravili do Indie. „Předpokládám, že je lákala hlavně příroda, venkov, ale také se chtěli určitým způsobem vymezit proti evropské civilizaci. Ostatně je to zřejmé z dopisů, které Hněvkovský posílal domů. Na jednu stranu je kritický vůči Evropanům, na druhou stranu je svým způsobem potřebuje, obzvlášť když nemá peníze, což bylo skoro pořád. V dopisech zmiňuje, jak ho britské rodiny zvaly na oběd nebo jak u nich pár dnů nebo i týdnů bydlel,“ vysvětluje Martin Hříbek.
Výuka u Thákura
První pobyt Hněvkovského v Indii byl ve znamení objevů a velkých dobrodružství. Napodruhé se do Asie vypravil díky pozvání Rabíndranátha Thákura, který byl zakladatelem univerzity v indickém Šantí Nikatanu. Podle Martina Hříbka byla výuka zdarma pro příslušníky různých kast. Zájemci o studium se mohli přihlásit na umělecké nebo humanitní obory. Univerzitní výuka však pro Hněvkovského nebyla dost svobodná. Musel dodržovat osnovy, respektovat školní řád. Malíř se po několika měsících s Thákurem pohádal a odjel. Jako památku na časy v Šantí Nikatanu si do Čech přivezl desítky obrazů, včetně portrétu studentky Rání.
V roce 1970 se konala v Náprstkově muzeu v Praze retrospektiva Jaroslava Hněvkovského, kam přijela i jeho bývalá studentka Rání Mukherdžíová, ředitelka kalkatské akademie výtvarných umění. Na vernisáži vyprávěla, jaké bylo studium u Hněvkovského, který v#Šantí Nikatanu učil evropský způsob malby. Často prý vyučoval v#plenéru, polonahý, s turbanem na hlavě. Na dveřích jeho ateliéru byla čtyřmi napínáčky připíchnuta mapa Evropy. Železný hřebík označoval na mapě Prahu. Pro malíře dobrodruha to byl jediný záchytný bod v jeho životě.
