A podíváme-li se na věc z trochu jiného úhlu, je dokonce možné říci, že A Studio, tedy Kolečko a spol., jsou momentálně o poznání větší "komerčňáci" než Nová scéna Národního divadla. To jsou paradoxy.
Pohodlí zadních vrátek
Hru Úl psal Kolečko přímo pro inscenaci režiséra Thomase Zielinského a svým způsobem navázal na necelý rok staré Pornohvězdy. Přinejmenším v tom smyslu, že se znovu vrátil k motivu "poctivé práce". Tentokrát je však, na rozdíl od primárně parodických Pornohvězd, alespoň v základní koncepci mnohem vážnější. Ponecháme-li stranou parodickou a ironickou ambaláž, nesděluje hra nic menšího, než že poctivá práce je úhelným kamenem všehomíra a že odfláknutí zdánlivě bezvýznamného úkonu může mít - řečeno protektorátní terminologií - nedozírné následky.
Petr Kolečko: ÚlScénář a dramaturgie: Petr Kolečko |
Celé je to trochu přitažené za vlasy, ale budiž: Kolečko by sice rád řekl cosi podstatného, zůstává však především komediografem a Úl nemá ambici být doopravdy seriózním dramatem. Skutečná potíž je v tom, jak strašně usilovně a křečovitě se snaží být autor i celý inscenační tým nad věcí, s jak nápadným pomrkáváním nepřestávají zdůrazňovat "jsme dokonale ironičtí, dokonale v pohodě a všechno máme těžce na háku". Je to přístup stejně šikovný jako protivně pohodlný. Umožňuje totiž říci a udělat v podstatě cokoli, libovolně hlubokého nebo banálního - zadní vrátka zůstávají bezpečně otevřená.
Ty neřeš vůbec nic...
Režisér Thomas Zielinski nastudoval Úl jako výpravnou podívanou, které nelze upřít styl ani jistou dávku pokleslé velkoleposti. Představení sice začne a skončí sólovým výstupem Ondřeje Pavelky (coby onoho hrdinského chlapce), jenž paroduje divadelní i jiné "srdíčkaření", jinak se ale na rozlehlém jevišti inscenačními prostředky nešetří. Na zadním prospektu běží velkoplošné projekce, do akce se kromě protagonistů příběhu zapojuje šestičlenný chór a nechybí ani řada vypjatých zpívaných pasáží (sbory ovšem z větší části zněly z playbacku). Dojde i na efektní scénografické nápady: například ve scéně povodně se na jevišti za blikání stroboskopu objeví velké množství nafukovacích erotických panen, mezi nimiž se pak hrdinové po zbytek představení doslova brodí. A všechno prokládají obligátní vtipné triviality, jako třeba výstupy komické dvojice dětinských homosexuálních politiků, kteří si - navlečeni do žertovných plavek - pohazují nafukovacím míčem a do omrzení opakují repliku "hop, hopy hop".
Podstatná část Úlu je napsána v shakespearovském blankversu; verše jsou další vítanou záminkou k náležitě plnotučné ironii. "Ty neřeš vůbec, že jsi smočil úd v té hebké mouce, z níž pečete chléb..." recituje například s příslušným patosem dívčí sbor za zády Lukáše Příkazkého, jenž si prohlíží maketu obrovského ztopořeného přirození.
Mlýnice triviálního vtipkování
Kolečko má nesporné jazykové nadání a podobně absurdních veršíků či hlášek umí vymyslet nepřeberné množství; jenže co je to platné, když nakonec putují do mlýnice triviálního vtipkování a laciné parodie.
Prakticky totéž je možné napsat o celé inscenaci. Povedených jednotlivostí, herecky silných okamžiků i vtipných nápadů by bylo možné najít víc, jako celek však Úl zůstává vězet v pasti jednotvárné a v souhrnu docela únavné snahy o legraci a ironii za každou cenu.
A je to tím smutnější, že inscenátoři (nebo přinejmenším Petr Kolečko) zjevně chtěli nejen bavit, ale také sdělit cosi podstatného. Výsledkem je snaživě vtipné divadlo, které neříká vlastně vůbec nic.
