LN: Kdy bylo Kupkovo dílo naposledy vystaveno v podobném rozsahu? A kolik jeho výstav jste už vy sama připravila?
Poslední monografická výstava Františka Kupky proběhla v Muzeu moderního umění města Paříže před třiceti lety. Od té doby jsem se Kupkovým dílem intenzivně zabývala. Ve spolupráci s Pierrem Brulléem, sběratelem a znalcem Kupkova díla, jsme vytvořili řadu výstav, například v Gemeentemuseu v Haagu roku 1996. Za podnětnou pokládám rovněž tematickou výstavu, s níž Národní galerie v Praze připomněla sté výročí malířova vystoupení na Podzimním salonu v roce 1912, kde jako první vystavil nefigurativní díla.
LN: Jak se současná výstava liší od té před třiceti lety?
Výstava před třiceti lety byla koncipovaná podle formálních kritérií, zatímco ta současná klade důraz na chronologický sled děl. Kupka sám totiž od roku 1936, kdy se v Jeu de Paume v Paříži konala jeho souborná výstava, začal prezentovat své práce podle formálních hledisek. Podobně pak rozdělil své práce i v roce 1946 u příležitosti své pražské výstavy v Mánesu.
LN: Co je hlavní poselství aktuální výstavy?
Na Čapkovi je všechno špatně, byl to maloburžoazní autor, říká britský bohemista |
Chtěli jsme ukázat Františka Kupku jako jednoho z nejdůležitějších představitelů umění dvacátého století, jehož prostřednictvím jsme mohli demonstrovat další aspekty hlavních etap moderního umění. Ale nejen to. Šlo také o to, rozšířit horizont pojímání moderního uměleckého díla. Zároveň jsme chtěli potvrdit Kupkovu myšlenku, že by „umělecké dílo mělo být slavností“.
LN: Kolik jste pro výstavu shromáždili děl a odkud pocházejí?
V Grand Palais se sešlo tři sta šestnáct exponátů včetně kreseb, knih a dalších dokumentů, například i Kupkova vojenská čepice. Hlavní část Kupkova díla pochází z veřejných sbírek, z Národní galerie v Praze a z Národního muzea moderního umění v Paříži. S velkým pochopením nám vyšlo vstříc Museum Kampa. Obdrželi jsme zápůjčky ze Spojených států, z Muzea moderního umění v New Yorku, z muzea Solomona R. Guggenheima v New Yorku, z Institutu umění v Chicagu, z muzeí umění ve Filadelfii av Clevelandu. Z evropských muzeí to bylo Muzeum umění v Bochumi, Muzeum Thyssenů-Bornemiszů v Madridu, Národní muzeum dějin umění v Lucemburku. Prostřednictvím vídeňské Albertiny jsme pro výstavu získali obrazy ze Batlinerovy sbírky... Velký počet zápůjček pochází i ze soukromých sbírek.
LN: Hodně se mluví o Kupkově fascinaci spiritismem a teozofií, jak byste charakterizovala jeho duchovní zaměření?
Spirituální prvek je společný pro mnoho umělců té doby, jako byli Mondrian nebo Kandinskij. S teozofií se Kupka seznámil již za svého pobytu ve Vídni. I název jeho symbolistní série Hlas ticha je odvozen z díla zakladatelky teozofické společnosti Heleny Blavatské. To byl důležitý koncept, který zajímal i vědce. Patří k ideovému zázemí takzvané třetí cesty, jíž kráčelo koncem 19. a na začátku 20. století hodně umělců a intelektuálů. Její součástí je i takzvaná reforma života a kritika moderní společnosti. Se spiritismem se Kupka seznámil již v době svého mládí, byl to nejdříve lidový spiritismus a posléze i ten, jímž se zabývali jak umělci, tak vědci av němž šlo o proniknutí k prapodstatě univerza. I to byly jistě prvky, které formovaly Kupkův duchovní svět.
LN: Termín výstavy připadl na sté výročí založení republiky. Jaký vztah měl Kupka k Československu a jak se tu na něj pohlíželo?
V Česku je dnes Kupka pokládán za jednoho z největších umělců 20. století, i když tomu tak vždy nebylo. Od roku 1900 byl členem Mánesu, s nímž vystavoval. S Mánesem se ale také brzy rozešel, zvláště v době konání putovní výstavy svých prací v letech 1905 až 1907. Tehdy mu bylo vyčítáno, že se z nadaného umělce proměňuje v úvodníkářesociálně-demokratického tisku. Tato kritika se Kupky jistě dotkla a asi byla jedním z popudů, proč se rozhodl na tento typ práce pro tisk rezignovat a opět nastoupit cestu Salonů. To bylo roku 1906.
Za první světové války vstoupil Kupka do cizinecké legie, účastnil se dokonce prvních bojů na frontě, pak dále v Paříži pracoval pro Českou kolonii. Do Prahy se vrátil v hodnosti kapitána Československé armády, pracoval pro ministerstvo národní obrany, spoluvytvářel Památník národního osvobození, pracoval na návrzích symbolů československé státnosti, podílel se i na soutěži o státní vlajku. Trval však na svém návratu do Francie a nakonec získal, jak již bylo řečeno, postavení profesora pražské akademie výtvarných umění, který uváděl české stipendisty do francouzské kultury. Pro mladou českou meziválečnou avantgardu však jeho umění bylo příliš spjato se „secesí“, neprošlo „kázní kubismu“, bylo příliš individualistické, a proto nesdělitelné, jak napsal Karel Teige. Kupkova výstava v Mánesu roku 1946 byla jistě příslibem jeho nového přijetí, ale následující léta nefigurativnímu umění nepřála. Teprve v šedesátých letech minulého století se Kupkovi opět dostalo zasloužené pozornosti.
LN: Jak dnes na Kupku reagují Francouzi?
František Kupka ve Francii není neznámý. Jeho dílo je součástí stálých expozic francouzských muzeí, zvláště pak Národního muzea moderního umění v Paříži. Ovšem ohlasy aktuální výstavy se nesou ve slovech jako „objev“, „vzácný umělec“ nebo „umělec znovu objevený“.
Markéta Theinhardt Specializuje se na umění 19. a 20. století, přednáší na pařížské Sorbonně. Je přední odbornicí na dílo Františka Kupky, podílela se na přípravě několika jeho výstav jak v Paříži či v Praze, tak také v Haagu, Barceloně, Dallasu nebo Wolfsburgu. |
