Slovo benefice ani dnes z divadelního slovníku nevymizelo, i když získalo trochu jiný význam. Národní divadlo v Praze uvádí na komorní scéně v Kolowratu večery hereckých beneficí, z nichž herci mají asi těžko obdobný profit jako jejich dávní předchůdci, ale které stejně jako kdysi mají být poctou hlavnímu hereckému představiteli.
A ten, kdo je takto poctěn, si musí stejně jako kdysi tuto čest tvrdě odpracovat a svou hereckou pověst obhájit. Po Radovanu Lukavském a Lubě Skořepové je dalším, kdo může vítat diváky na vlastním benefičním představení, Jan Kačer.
Večer je scénickou koláží, připomínající významné momenty v životním i profesním běhu tohoto herce a režiséra, který letos slaví sedmdesáté narozeniny. Kačer začínal v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, kam odešel se skupinou spolužáků z DAMU.
Počátkem šedesátých let se mu jeho inscenacemi plnými fantazie a hravosti podařilo oživit ostravskou divadelní scénu, v roce 1965 se stal jedním ze spoluzakladatelů pražského Činoherního klubu, kde hrál (třeba Raskolnikova v Schormově režii Zločinu a trestu) i režíroval (proslulé byly jeho inscenace ruské klasiky).
Jako režisér hostoval na domácích i zahraničních scénách, jako filmový herec slavil úspěchy v řadě filmů nové vlny šedesátých let. Poté, co musel v polovině sedmdesátých let z Činoherního klubu odejít, vrátil se na čas do Ostravy a jeho tamější inscenace patřily k tomu nejpozoruhodnějšímu v českém divadle té doby (Cyrano z Bergeraku, Krysař, Rváč...). Po návratu do Prahy pracoval v Divadle na Vinohradech a od roku 1990 v činohře Národního divadla.
Kačerova kolowratská benefice samozřejmě není takto suše řazeným výčtem tvůrčích úspěchů. Slavné role a režie se večerem prolínají v mnoha připomínkách, "divadelně" je koncipovaná i scéna, jejíž boční strany tvoří panely s fotografiemi, náčrty a režijními poznámkami z Kačerových inscenací a zadní stěnu zakrývá klasická červenosametová opona.
Vlastní scénář je však složen hlavně z útržků vzpomínek, v nichž se odráží nejen život umělecký, ale i osobní. O dětství prožitém na malém městě, o rodičích, o divadelních a filmových začátcích vypráví divákům nejen sám Kačer, některé úryvky z jeho vzpomínkových knih Jedu k mámě a Mírnou oklikou čtou i jeho herecké partnerky - Blanka Bohdanová, Eva Salzmannová a Magdaléna Borová.
V první části večera sedí herečky kolem dřevěného kuchyňského stolu, škrabou brambory, vaří kávu do velkých vesnických kafáčů, připravují jídlo. Občas pozpěvují, jindy jsou tichými účastnicemi Kačerova neokázalého vzpomínání, někdy převezmou jeho part.
Jako by ten bytelný stůl byl jistotou v překotném a pomíjivém běhu života, jehož podstatnou náplní je navíc divadlo, umění nejpomíjivější. S Blankou Bohdanovou si Kačer zavzpomíná na Cyrana, všechny herečky jsou mu pak coby Raskolnikovovi postupně partnerkami ve scénách ze Zločinu a trestu - Borová je Soněčkou křehce naivní, Salzmannová autoritativně naléhavou, Bohdanová ji hraje se silným duchovním rozměrem.
To už ale běží druhá část představení, v níž Kačer vystoupí i ve své druhé životní roli - jako režisér zkouší ve výstupu s Borovou roli Ifigenie, postavy, která připomene jednu z jeho ostravských inscenací. Celý večer má ale ještě jednoho režiséra - je jím Jan Nebeský, který trochu netypicky, ale o to vkusněji zůstává v pozadí.
Ale i díky jemu je benefice Jana Kačera vzácným příkladem toho, jak mohou herecké večery vypadat. Ze vzpomínkové koláže se složil portrét tvůrčí osobnosti, který dokazuje, že v pomíjivosti světa i divadla lze najít hodnoty, za nimiž má cenu stát a které nepomíjejí.
HODNOCENÍ LN
****
Však světla nechte plát
Benefice Jana Kačera
Režie: Jan Nebeský
Výprava: Luboš Hrůza ND na scéně Divadla Kolowrat Premiéra 12. března 2006
