6. července 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Umění se zabít nedá. Předlohou operního muzikálu Charlotte byl život židovské malířky

Chtějí všechno hned. Podle Pamely Howardové jsou mladí lidí netrpěliví, ale... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Chtějí všechno hned. Podle Pamely Howardové jsou mladí lidí netrpěliví, ale... | foto:  PQ

PRAHA Komorní operní muzikál Charlotte: Tříbarevná hra se zpěvy uvedla pražská Nová scéna 1. a 2. července. Domácí diváci ho uvidí ještě 5. července na festivalu Smetanova Litomyšl, jinak byl ještě k vidění v Torontu, čínském Tchaj-peji a Tel Avivu. Originální divadelní tvar vznikl v týmu britské scénografky a režisérky Pamely Howardové, kanadského herce a libretisty Alona Nashana a českého skladatele Aleše Březiny. Předlohou jim byl autobiografický cyklus Život? nebo Divadlo? židovské malířky Charlotte Salomonové (1917–1943) sestavený z téměř osmi stovek kvašů.

LN Co vás inspirovalo k projektu Charlotte?
Charlotte Salomonovou jsem objevila v roce 2006, když jsem v Královské akademii umění v Londýně viděla výstavu jejích obrazů, které obsahují i texty nebo hudební odkazy. Odvyprávěla v nich příběh svého, bohužel tak krátkého života.

Ten soubor kvašových maleb, které vytvořila s velkým vypětím a naléhavostí na samotném sklonku svého života, odkrývá nesmírně silný příběh mladé ženy v době nástupu nacismu – od elitního dětství a mládí v Berlíně přes dospívání, probuzení milostného života až po exil a kradmá odhalení pečlivě střežených rodinných tajemství. Hned mě to oslovilo, byla mi blízká. Stejně jako já používala jen tři barvy – červenou, žlutou a modrou. A z těchto tří barev udělala celou paletu. Projekt Charlotte považuji za svůj nejvýznamnější. Je o moci umění. I když Charlotte v pouhých 26 letech zavraždili v koncentračním táboře v Osvětimi, umění se zabít nedá. Není to významné poselství pro naši současnost?

LN Jak vznikla kombinace „singspielu“ a výtvarné instalace zabydlené performery, v níž ožívají Charlottiny obrazy?
Byla to od začátku moje myšlenka. Zjistila jsem, že nezávisle na mně v Torontu tyhle obrázky viděl Alon Nashman a hledal způsob, jak obrázky Charlotte převést do divadelního tvaru. Dali jsme se dohromady. Alon vytvořil libreto – a přizvali jsme skladatele Aleše Březinu. Charlotte totiž označila svůj cyklus kreseb jako „singespiel“, slovem odvozeným od singspielu, žánru hudebního divadla kombinujícího hudbu a činohru.

LN Jak se vám podařilo skloubit svoji scénografii s výtvarným stylem Charlottiných obrazů?
To byla zásadní otázka. Všechny Charlottiny kresby jsou ve vlastnictví Nadace Charlotte Salomonové a uloženy ve sbírkách Židovského historického muzea v Amsterodamu. Od začátku jsem věděla, že nechci přímo použít žádnou její kresbu, protože bychom museli nadaci zaplatit spoustu peněz za autorská práva. Chtěla jsem její knihu převést do tří dimenzí divadelního tvaru, protože i Charlottiny kresby ukazují její dům, pokoj, její příběhy z různých úhlů. Když jsem s nadací jednala, nadšeni nebyli. Vysvětlila jsem jim, že nebudu používat kopie jejích kreseb, ale bude to moje interpretace. Že nedělám umění proto, že oni potřebují peníze. Souhlasila jsem s podpisem právního dokumentu, ve kterém jsem se zavázala zachovat integritu Charlottina díla.

LN Jste označována za kmotru divadelního designu. Jaké inscenační principy a zásady předáváte svým „kmotřencům“?
Studuji kontext, sleduji, čím mě inspirují herci nebo sólisté. Divadlo je o spolupráci, v níž scénografie spoluvytváří prostor. Svým studentům zdůrazňuji, že musí mít sen, který by chtěli uskutečnit. Bývá to dlouhá cesta, na které musí číst, poslouchat, dívat se. Aby až přijde ta chvíle, byli připraveni. Dnes chtějí mladí lidé všechno hned.

Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku
Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku

Na 7. září připadá Světový den Duchennovy svalové dystrofie. Tímto vzácným genetickým onemocněním trpí i Jaroslav, který je v současnosti plně odkázaný na pomoc druhých.