O střední Evropu. Ten prostor víc imaginární než skutečný, vždycky spíš duchovní projekt než pro jednou dané politické uspořádání. Praha přelomu devatenáctého a dvacátého století, kde měla domicil německy psaná židovská literatura, by mohla posloužit jako dobrá synekdocha.
Tehdy se tu málem jak na běžícím pásu rodilo jedno velké dílo světové literatury za druhým, v průsečíku národností, etnicity, různé jazykové a kulturní zkušenosti: Kisch, Meyrink, Rilke, Werfel, Urzidil, Kafka. Co jméno, to pojem. Střední Evropa, kam spadají národní státy, jež se vylouply na světlo po rozpadu Rakouska-Uherska v osmnáctém roce, je na tom právě tak; jak píše Kundera – „co největší rozmanitost na co nejmenším prostoru“.
Existuje záhadná překladatelka Anna Kareninová? Dokument z Jihlavy přináší odpověď |
Česko, Slovensko, Polsko, východní kus Německa, ale i Maďarsko, Rakousko, Slovinsko – a po čtyřiadvacátém únoru 2022 čím dál tím jasněji taky Ukrajina. Místo Prahy by mohla jako synekdocha posloužit stejně dobře i Halič nebo Bukovina. A naopak: co nabízely na zhuštěném prostoru Praha, Bukovina nebo Halič, vzala později za své Visegrádská skupina a ještě šířeji Evropská unie.
Ale nejen rozmanitost, taky nejistota, nejasnost, nesamozřejmost; pochyby a obavy. Střední Evropa je lokalita permanentně pod tlakem, věčně ohrožovaná svými hromotluckými sousedy, velkými bratry po levici a po pravici, Pruskem a Ruskem.
A nejen ohrožovaná: drze nárokovaná a bezohledně atakovaná. Střední Evropa, podobně jako německy psaná židovská literatura v Praze, začala končit s první válkou – a definitivně skončila po té druhé. Po té první se rozpadla přirozená hráz v podobě rakousko-uherského mocnářství, ta druhá spálila na prach její tmel: šest milionů Židů. Ze střední Evropy zbyly trosky. A požral je vítěz, jakkoli pochybný, ba falešný; poražený se stáhl. Německo ovšem prošlo následně esenciální sebereflexí a hlubinným pokáním.
Zatímco Rusko – to si podrželo na každý pád svůj status zamindrákovaného burana pozdněstředověkého typu, kruté despocie asijského střihu. Jak píše Kundera: zdálky je to možná atraktivní exotikum, lákavá neznámá, jenže zblízka čirá hrůza; Rusko prostě do Evropy nepatří, „má jiný (...) rozměr neštěstí, jiný obraz prostoru (…), jiný rytmus času (...), jiný smích, jiné žití, jiné umírání“. Střední Evropu, která souzněla svým kulturním duchem se Západem, uneslo Rusko po pětačtyřicátém politicky na Východ.
Významnost, či bezvýznamnost?
Ten únos se může zdát jako finální akord. Jakkoli porobené státy průběžně revoltovaly: Polsko a Maďarsko v šestapadesátém, Československo v osmašedesátém. Železná opona se pak zhroutila pozdě: devadesátá léta už brala z konceptu střední Evropy víc formu než obsahy. Původní úběžník náboženský přepsala napříč předminulým stoletím kultura – a kulturu, brutálně poničenou dvěma globálními válkami a jejími rezidui v podobě stalinistických a poststalinistických totalit, zválcovala všestranná a všetečná trpnost a pasivita, dekadentní tanec na vlastním hrobě.
Jenže Kundera tu esej napsal ve třiaosmdesátém – a ohledně toho, co přijde po kultuře, si vůbec nebyl jistý: „Nevím, nic o tom nevím.“ Dneska je to jistější než jisté: nic víc než povrchní zábava a zběsilý konzum. Ve Slavnosti bezvýznamnosti, vydané třicet let po Uneseném Západu, už to samozřejmě Kundera věděl taky. Včetně toho, že bezvýznamná je dneska i kritika bezvýznamnosti – a že očistná figura absurdní komiky se zlomila v třeskutou naivitu. Ale v ontogenezi komiky to naivitou všecko začíná. Je opravdu střední Evropa už jenom heslo v učebnicích dějepisu?
Kundera, ročník 1929, je závěrem svého eseje skeptický, ale znovu: ten text je čtyřicet let starý. Když dneska píše Volodymyr Zelenskyj, ročník 1978, svá „poselství z Ukrajiny“, mluví, jako by byla střední Evropa pořád ve hře: volá mocným hlasem z Východu na Západ. Jasnou řečí vymezuje Ukrajinu jako mezní zónu, která drží toho zvráceného ruského burana na uzdě, aby nepodřízl Evropu – ať už má Západ společného jmenovatele, anebo ne, ať už jej aktivně hledá, nebo jen pasivně čeká, že se nějaký objeví samospádem.
Zelenskyj vyvolává střední Evropu z historie a staví ji znovu z popela jako příslovečného fénixe – a potvrzuje tím jednu Kunderovu definici, možná tu základní, podle níž definují střední Evropu „velké společné situace, jež spojují dohromady národy a přeskupují je stále jinak, v imaginárních a stále se měnících hranicích, uvnitř kterých přetrvává stejná paměť, stejná zkušenost, stejné tradiční společenství“.
A Zelenskyj potvrzuje ještě něco: střední Evropa fungovala ve svém zlatém věku jako příkladný melting pot, jako avantgarda, jako laboratoř svého druhu. Jako bod, který následně ovlivňoval klima celého kontinentu. Takže podaří-li se dneska na Ukrajině, je střední Evropa – zachráněna?
Jedinečná šance
Mimochodem: esej Unesený Západ má v té stejnojmenné knize prolog. Tím je Kunderův text Nesamozřejmost národa ze sedmašedesátého roku, přednesený na tehdejším sjezdu spisovatelů. Autor tady pléduje vlastně za totéž: za vzdělanost a kulturní svébytnost, která jako jediná skutečně zakládá národ.
MILAN KUNDERA: UNESENÝ ZÁPAD Esej Unesený Západ přeložila Anna Kareninová, Atlantis, Brno 2023, 70 stran TOMÁŠ KUBÍČEK, ED.: ÚNOS ZÁPADU ANEB LABORATOŘ SOUMRAKU Moravská zemská knihovna, Brno 2022, 132 strany |
Žádné územní hranice, žádné náboženské dogma, žádná etnická nebo nedejbože rasová čistota – prostě kultura. Je to gesto málem romantické, pro Kunderu vlastně netypické, ale jediné možné. Bez kultury, která by obstála v kontextu, a to minimálně v kontextu středoevropském, ne-li rovnou celé Evropy, to můžeme rovnou zabalit; zbudou populismy a úzkostné nacionalismy, zbude povrchní a marné teď a tady – zatímco „velká politika je ta, která nadřazuje epochální zájmy nad momentální zájmy“.
A mimochodem podruhé: pár týdnů před Kunderovou novinkou z Atlantisu vyšla pod hlavičkou Moravské zemské knihovny v Brně publikace s velmi podobným názvem: Únos Západu aneb Laboratoř soumraku. Kunderova esej tady slouží jako odrazový můstek pro šestero různě pojatých textových přeletů a přemetů – jednou s důrazem historickým, jindy politologickým, sociologickým, filozofickým, jednou v podání výsostně subjektivním, dynamicky příběhovém, jindy objektivizujícím, pozvolně plynoucím v širokém korytu souvislostí, komparací, přesahů.
Každopádně Jacques Rupnik, Jiří Přibáň, Robert Menasse, Michał Paweł Markowski, Tomáš Kubíček a Irena Brežná berou věc s podobnou vážností jako Zelenskyj. Žádná chiméra, sen nebo vzpomínka, ale žitá realita, kterou je třeba brát v potaz a počítat s ní do budoucna – s ohledem na všecko, co už minulo.
Nelze jinak: střední Evropa má své dějiny, svou kulturu, svého ducha, svůj kontinentální vliv, a navíc – díky Ukrajině, která hrdě a tvrdě vzdoruje nihilistickému šílenství ruského imperialismu – svou jedinečnou šanci. Jakkoli to může znít nepřípadně nebo rovnou krutě. Milan Kundera to prostě v tom třiaosmdesátém trefil...
