LN: Naděje na rozdíl od některých jiných filmů o rakovině rozhodně není žádné melodrama. Bylo pro vás důležité se od nich tak výrazně odlišit?
Je to můj nejautobiografičtější projekt a dlouho jsem váhala, zda do toho vůbec jít. Právě proto, že nesnáším žánr dramat o rakovině v takovété sentimentální podobě. Když něco takového sami zažijete a pak se ohlédnete zpátky, tak vidíte spíše velmi nesentimentální obrázek, také v lecčems nelichotivý a zároveň i legrační ve smyslu černého humoru. Tudíž jsem věděla, že na sebe musím být velmi přísná a být ve všech ohledech stoprocentně upřímná. Zachytit ty velmi syrové emoce, které jsem prožívala, protože díky tomu pak ten film nebude konkrétně o mně, ale o lidské povaze a může promlouvat univerzálně.
LN: Jakou roli měli při vzniku filmu váš manžel, také režisér Hans Petter Moland, a vašich šest dětí, kromě toho, že jsou předlohami filmových postav? Účastnili se nějak tvůrčího procesu?
Od začátku jsem trvala na tom, že půjde o vyprávění z mé perspektivy. S každým z dětí jsem nicméně absolvovala takový pohovor a diskutovali jsme o tom, jak je zobrazím, i o tom, jak si mě každý z nich z toho období pamatuje jako matku či nevlastní matku. Mé osobní vzpomínky byly hodně specifické, protože jsem brala docela silné léky, které ovlivňovaly mé vnímání. A každé z dětí mělo úplně jiné vzpomínky na všechno z té doby, nejenom na mě. Ale nedala jsem jim možnost něco vetovat.
Můj manžel tu možnost měl, ale nevyužil ji a dal mi volnou ruku. To od něj bylo myslím velmi odvážné, protože jsem na začátku ještě nevěděla, kam se to celé vyvine. Věděla jsem jen, že se chci soustředit na ten událostmi nabitý časový úsek, že chci vyprávět takový trochu jiný milostný příběh, nikoli primárně medicínskou kauzu, a také že to bude víc příběh o životě než o smrti.
LN: Jak jste vybírala představitele ústředního páru?
Pokud jde o filmovou Anju, věděla jsem od začátku, že nechci někoho, kdo by se mi vyloženě vizuálně podobal. Já jsem si to celé prožila, promýšlela to, napsala, a teď už jsem chtěla být režisérka, ne ta postava. Vybírali jsme asi z dvaceti hereček, a když se objevila Andrea Braein Hovigová, bylo jasné, že je to ona. Má tu pravou energii a je také velmi dobrá komediální herečka, takže ví, jak bez přehrávání dosáhnout silného účinku. Je také zpěvačka, má skvělý timing a smysl pro melodii řeči, proto jí tak dobře jdou takovéty vysokorychlostní monology.
Stellana Skarsgarda jako představitele Tomase jsme měli vybraného ještě mnohem dříve. Je pro tu roli ideální, dokáže jí totiž dát bohatý vnitřní život. Bez toho by ta postava byl jenom takový pasivní idiot. Tomas je zároveň flegmatik a Stellan to umí skvěle zahrát. Přitom on sám takový není, ve skutečnosti je mnohem emocionálnější. Další jeho předností bylo to, že velmi dobře zná koncept takové široké rodiny, jaká je ve filmu. Sám má osm dětí ze dvou manželství. A jeho druhá manželka měla rakovinu, takže dobře ví, co to obnáší. Nemusel si dělat žádný obsáhlý průzkum mimo vlastní zkušenost. Chtěla jsem, aby ti dva působili jako trochu podivný, ale uvěřitelný pár. A to se myslím povedlo.
LN: Ve filmu se objevuje hodně postav lékařů nebo pracovníků ve zdravotnictví. Všechny tyhle role jste obsadila profesionály z oboru...
Na tom má velkou zásluhu také moje šéfka castingu Celine Engebrigtsenová. Ta zveřejnila výzvu, na kterou se přihlásilo asi osmdesát zájemců. Je to docela zajímavé, že tolik lékařů chce být herci. Normálně pak absolvovali konkurzy a vybrali jsme z nich ty nejpřesvědčivější.
LN: Je tam i někdo, s kým jste před svou operací skutečně jednala?
Ano, ta paliativní ošetřovatelka, která jen poslouchá, když Anja vykládá všechny ty věci o svých nevlastních dětech. Ta byla součástí mého skutečného příběhu.
LN: Někteří ze zdravotníků nejednají s Anjou a Tomasem úplně ideálně. Nevadilo lékařům hrát takové postavy?
Neřekla bych, že ten film je kritika doktorů. Lékaře a jejich pracovní prostředí jsem měla možnost studovat zblízka a poměrně intenzivně a vím, že jsou to prostě jen lidské bytosti, které mají své vlastní životy a své vlastní problémy, a pacient, který k nim přichází, je třeba prostě už pátý v pořadí. Myslím, že to zachycuji velmi realisticky a od lékařů mám velice příznivou odezvu, protože oni nesnášejí filmy, kde jsou představováni jako andělé, kteří překypují nevyčerpatelnou empatií. Když je hrají profesionální herci, mají tendenci tam takové věci vkládat, ale tak to prostě není. Dokonce je prý v plánu používat Naději jako studijní materiál k diskusi o tom, jak sdělovat pacientům špatné zprávy.
LN: Jaký zážitek by si měl divák z Naděje odnést?
Různé filmy prožíváme na intelektuální nebo emocionální rovině, ale tady u toho jsem chtěla, aby přišel skutečně fyzický zážitek někde v útrobách. Aby divák byl po filmu opravdu vyčerpaný a aby reflektoval vlastní život. Asi dost diváků na takový film jde s představou, že hlavní bude, jestli hrdinka přežije nádor. A potom náhle v průběhu filmu si i sami jeho hrdinové s údivem uvědomí, že jsou ve skutečnosti součástí milostného příběhu, což na začátku nebyli. A důležité otázky se tím mění, ptáme se, jestli Anja bude schopná přijmout Tomasovu lásku, jestli se dokážou milovat.
Z reakcí, které přicházejí, to vypadá, že se Naděje dotýká lidí na velmi různých úrovních, což závisí na jejich věku, pohlaví i zkušenostech. Oslovuje nejen ženy v Anjině věku, ale třeba i velmi mladé publikum a také podivuhodné množství mužů. Od těch mám spoustu dopisů a vzkazů, že nikdy nebyli tak pohnutí jako při sledování tohoto filmu. Něco to v nich zjevně dokázalo probudit.
