Lidovky: Brala jste komiks jako terapii, když klasická léčba nezabrala?
V první chvíli vůbec. Možná je to tím, že jsem zvyklá psát a texty mě částečně i živí. Byla to pro mě přirozená cesta, jak o něčem vyprávět. Největší „terapeutický“ efekt, i když nečekaný, jsem ale pocítila ve chvíli, kdy jsme začali řešit strukturu komiksu a možné roviny, které by čtenáře mohly provázet a celé dílo rámovat. Tak jsem se dostala třeba k motivu vyšívání, které vystihuje proměnu, jakou psychicky procházím. V komiksu s ním hodně pracujeme. Přiznám se ale, že moment, kdy jsem poprvé najednou přečetla vše, co jsme vytvořily, asi nezapomenu. Vzedmula se ve mně vlna dojetí a snad poprvé jsem se dokázala na svůj příběh podívat seshora, vnímat ho celistvě.
Lidovky: Co je vlastně alopecie zač, kde se bere? Můžou za to nervy, civilizační stres?
Ráda bych měla odpověď, ale nemám. Z toho, co jsem se dozvěděla od lékařů, medicína jasnou odpověď stále hledá. Příčiny, které mohou alopecii vyvolat, jsou různé: špatná strava, dědičnost, stres, ale i skrytý zánět v těle. V komunitě lidí s alopecií se objevují rovněž teorie, že jde o virové onemocnění, ale to mi zní spíš jako konspirační teorie.
V každém případě mě překvapilo, jak častá nemoc to je. Nejde totiž jen o kompletní ztrátu vlasů a chlupů, alopecie může mít i podobu lysinek ve vlasech, které nejsou na první pohled vidět. Jakmile jsem se naučila, jak člověk s alopecií vypadá, začala jsem nemocné nacházet všude kolem sebe. To jsem dřív neviděla.
Lidovky: Vidíte bez vlasů svět jinak? Může to být v něčem i osvobozující?
K pocitu osvobození je poměrně těžké se dostat. Pokud se s vlasy neloučíte dobrovolně, není to úplně příjemná zkušenost. Nemůžete vůbec nic dělat a měníte se tak, že sami sebe nepoznáváte. Musíte čelit okolním pohledům, nepříjemným rozhovorům, u žen je to navíc neskutečný nápor na sebedůvěru. Je tu ale samozřejmě i druhá strana mince. Takže i do komiksu jsem vložila „výhody“ alopecie a to, co si díky ní můžu užívat. Ráno si nemusím mýt a upravovat vlasy, můžu si přispat. Všudypřítomné vlasy už mě nevytáčejí při luxování a úklidu. A ano – ušetřím za kadeřníka.
Lidovky: Věnoval se někdo za hranicemi alopecii v komiksu před vámi, nebo jste první?
Přestože komiksový žánr „graphic medicine“ je na vzestupu, toto téma ještě nijak bohatě pokryto není. Když jsme dokončovali práci na našem komiksu, dostalo se k nám komiksové dílo Finky Kukky-Marie Kiuru s názvem A Hundred Thousand Knots. Autorka žije s alopecií už od dětství, takže její cesta je trochu jiná než ta moje.
Navíc komiks psala i kreslila, což u autobiografických komiksů bývá běžnější postup. O grafickou stránku knihy Bez vlasů se postarala Štěpánka Jislová, díky níž má komiks opravdu světové parametry. V kresbě se Štěpánka doslova překonala. Navíc mi tato spolupráce přinesla dalšího čtenáře, který mi během celého procesu pomáhal vytříbit, co jsem chtěla předat.
Lidovky: Štěpánka Jislová byla jasná volba, nebo jste hledala i jinde?
Se Štěpánkou už pět let spolupracuji na projektu Laydeez do Comics Praha, navíc jsme kamarádky i v soukromém životě. Rozhodně byla má první volba. Kdyby odmítla, pravděpodobně bych hledala u dalších komiksových kreslířů, se kterými se osobně znám. Velmi důležitá byla totiž už vybudovaná intimita, to, že můj příběh daný člověk zná osobně. Štěpánka v komiksu sama vystupuje, spoustu situací prožívala se mnou. Dalším aspektem pak je, že má za sebou už několik komiksových knih a já v ní mám jako v autorku absolutní důvěru. Věděla jsem, že pokud na knize budeme pracovat spolu, dáme tomu obě naprosté maximum.
Lidovky: K čemu je užitečná ta platforma Laydeez do Comics Praha?
Když se před pěti lety mluvilo v Česku o komiksu, padala stále mužská jména. A pokud někdo cíleně hledal ženské autorky, točilo se dokola několik stálic. Přitom my jsme znaly tolik úžasných kreslířek! A tak jsme si daly za cíl je více představit, ukázat světu.
Lidovky: Jak?
Začaly jsme články a profily umělkyň, postupně jsme přešly ke komiksovým sympoziím pro kreslířky, ze kterých vznikaly putovní výstavy. Každý rok jsme se zaměřily na jedno téma nějakým způsobem napojené na ženství, ať šlo o symboliku princezny, nebo otázku, jak vypadá nová definice genderu. Z těchto sympozií vyšel sborník Komiksodějky, do kterého jsme i skrze rozhovory s různými generacemi kreslířek chtěly promítnout svět žen v českém komiksu.
Právě sympozia otevřela našemu snažení zcela nový rozměr: autorky se poznaly mezi sebou. Kreslířky se často znaly pouze z internetu, sledovaly navzájem svou tvorbu, ale nikdy se nepotkaly osobně. To jsme změnily.
Lidovky: Obstojí české komiksářky a čeští komiksáři ve světě?Rozhodně. Máme poměrně hodně případů, kdy se daní umělci zahraničním komiksem živí. Ať jde o scenáristu Aleše Kota, kreslířku Lenku Šimečkovou, která patří k nejmladší generaci, nebo velmi překládanou a úžasnou Lucii Lomovou. Za zmínku stojí také kniha Svatá Barbora Marka Šindelky a Vojtěcha Maška, která právě proniká na zahraniční trhy. V porovnání se světem je české komiksové publikum velmi malé, což může ve výsledku nové původní komiksy trochu blokovat – jednoduše se nevyplatí.
Lidovky: A proč vlastně komiks, a ne film nebo literatura? Co má navíc, v čem je jedinečný?
Jsem vystudovaná novinářka, což by logicky ukazovalo spíš k literárnímu zpracování mého příběhu. Komiks je ale pro mě médium paradoxně mnohem bohatší, překvapivější, s větší nabídkou způsobů zpodobení situací a emocí. Láká mě formát, ve kterém můžete vyprávět beze slov, jen s pomocí zkratky, připodobnění a dalších vizuálně velmi zajímavých figur. Zároveň jsem se stále neodpoutala od lásky ke knihám, film je pro mě spíš vzdálené médium. Mám pocit, že autobiografickým příběhům dává komiks lehkost.
Lidovky: Stránku Laydeez do Comics otvírá citát z Marjane Satrapiové. Autoři komiksu mají podle ní jedinou povinnost: Klást otázky. Na co se nejčastěji ptáte vy?
Momentálně mé otázky směřují hodně ke mně samotné. Téměř denně se snažím ptát na následující: Co ti dělá radost? Co se stane, když právě tuhle věc neuděláš? Vnímáš a jednáš podle sebe, nebo podle toho, co si myslí nebo by si mohli myslet ostatní? Co ti říká tělo, vnímáš je vůbec? Může to znít zbytečně, ale alopecie a celá cesta s ní mě naučila, že bych měla mnohem víc myslet sama na sebe. Dovolit si odpočívat, dělat si radost a nedat na všeobecně vnímané standardy na výkonnost, chování, vzhled nebo měřítka úspěchu. To se mnou už zamávalo dost.
