Úspěchy i poklesky české architektury, funkcionalismus 'frčí'

Ročenka samozřejmě odráží subjektivní názor editora a "výběrčího" publikovaných staveb, sedmačtyřicetiletého brněnského architekta Petra Pelčáka, který je i autorem úvodního sumarizačního textu. Ten dobře a nápaditě nahradil obvyklý esej osvětlující i kritéria výběru.

Autor se na závěr první dekády nového století pokouší rekapitulovat domácí poválečnou architekturu po jednotlivých desetiletích. Jeho studie nezapře vyhraněný názor, nechybí tu argumenty a v reflexi posledního "svobodného" období od roku 1990 přesně analyzuje neradostný vývoj architektury a urbanismu vůbec.

Upozorňuje na vážné problémy oboru například v souvislosti s nepřijatelnou projektantskou činností stavebních inženýrů, s neurvalými praktikami developerů, nepřehlednými územními plány a v neposlední řadě i s minimem osvícených investorů. Je to svým způsobem tristní čtení a tím víc potěší následný seznam třiatřiceti staveb, veřejných i soukromých, který je ovšem dokladem předchozích tvrzení.

Třeba toho, jak málo osvícených investorů najdeme mezi státními institucemi. Zde především zaujme velkolepě koncipovaný komplex Fakulty chemicko-technologické od architektů Ladislava Kuby a Tomáše Pilaře, který sice nezapře inspiraci 80. lety 20. století, ale bere si z nich to progresivní.

Soukromé stavby - prostor pro inovativní řešení

V ročence tedy převažují stavby, které vznikly díky soukromým investicím - bytové a rodinné domy, viladomy. Najdeme tu zajímavě seskupené celky jako rodinné domy v Unhošti (Lacko, Redčenkov, Tittelbach) nebo obytný soubor v Letech u Prahy (Lampa, Malinovský, Pelešková, Hrdoušek, David, Kopeček), kde se celek při zachování přísných pravidel funkcionalismu oživil rytmem střídání horizontál, čímž autoři docílili zajímavého pohledu z každé strany.

Ročenka architektury Česká architektura 2008, 2009 Výběr: Petr Pelčák Praha, Prostor - architektura, interiér, design 2010. 227 stran

Příjemné je i to, že řada staveb respektuje svým stylem konkrétní místo a urbanistické začlenění, jako bytový dům ve Zlíně nebo rodinný dům v Litomyšli. V prvním případě se Pavel Míček tvůrčím způsobem inspiroval meziválečnou architekturou, v druhém architektonická kancelář Křivinka a Burian citlivě zasadila stavbu do historické zástavby a vytvořila její moderní pandán.

Z ekologického hlediska, zejména co se týče použitého materiálu a "hladkého" vstupu do krajiny, je ojedinělý projekt rekreačního domu u Slavonic (Rajniš, Horecký, Amblerová). Potěšitelné také je, že stále ještě vznikají objekty, které nutně nesledují jen užitnou funkci, jako dvě jednoduché dřevěné rozhledny, mimochodem financované městy (židlochovická Akátová věž Pavla Jury a Bára u Chrudimi Martina Rajniše).

Velice efektně vyšlo komunitní centrum v pražské Michli (Aulík, Matoušek) a rekonstrukce někdejší továrny v Praze-Holešovicích na Centrum současného umění jako vzor inovativního nakládání se zdevastovanou industriální architekturou - v ročence je k tomuto tématu připojen i rozhovor s jeho zakladatelem Leošem Válkou, který vedl Richard Drury.

Současná česká architektura se zjevně stále přidržuje funkcionalismu, do něhož vstupují i jiné vlivy a pronikají do něho například organické tvary. Je také zjevné, že se domácí architekti stále hlásí k našim nejlepším meziválečným tradicím, a umí je transformovat do živé podoby.

Na druhé straně, i když ročenka nabízí mnoho podnětného a originálního, skutečně objevné přístupy, které by znamenaly revoluční předěl, tu nenajdeme - architekti až příliš často sázejí na prověřené tvarosloví. Jistě mnohé souvisí s prostředím a podmínkami, v nichž se dnes domácí architektonická tvorba pohybuje a které ji také značně limitují.